Psal se rok 1937 a v Hollywoodu měli poměrně jasno, jakým směrem se bude v příštích letech ubírat komediální žánr. Tři roky stará romantická komedie Stalo se jedné noci totiž vytáhla z Akademie pět těch nejdůležitějších Oscarů, což znamenalo zelenou pro žánr „screwball comedy“. Divácky vděčným taškařicím, v nichž se za přítomnosti rychlopalného humoru a bláznivých dějových zvratů střetávaly krásné dámy s pohlednými pány, ale pořád něco chybělo. Nebyl tu někdo, po kom by ženy toužily, muži chtěli být jako on a kinaři na jeho tváři mohli vydělávat balíky peněz. Až musela přijít Nahá pravda… a s ní Cary Grant.

Romantický idol a komediální génius fungoval jako obrovská filmová ikona dalších 30 let, všechno ale začalo tady. V Nahé pravdě byla divákům poprvé představena ta nevypočitatelná postava inteligentního sympaťáka, který si mohl vybrat, jestli celý film stráví škádlením, lovením nebo ignorováním své protihráčky, nakonec mu totiž vždycky poslušně skočila do náruče. Image, kterou Cary během dalších let dotáhl k dokonalosti a už nikdy se jí nezbavil, prý dokonce zčásti ukradl od režiséra filmu, Lea McCareyho. To ale není jediný důvod, proč Nahou pravdu cpát do V.I.M. Je navíc takovým malým zázrakem, jelikož prakticky neměla scénář a vznikla intenzivní improvizací všech na place.

McCarey brzy po začátku natáčení odložil scenáristické notičky a rozhodl se, že ústřední hereckou dvojku protáhne načrtnutými situacemi tak, aby na sebe herci mohli bezprostředně reagovat. Cary se tedy začal čím dál tím víc vciťovat do role žárlivého manžela, který se snaží zlikvidovat nový vztah své téměř ex-manželky, a Irene Dunne udělala to samé. Výsledkem jejich úsilí a McCareyho přesné (Oscarem oceněné) režie je pak takřka nekonečná šňůra gagů a hláškovacích přestřelek, jakou byste v dnešním filmu našli jen výjimečně. Nahá pravda bez problému prodává škádlící se duo, jež se do hry o city nezdráhá zapojit fixlování u soudu nebo mučení tancem, ale především funguje jako krystalicky čistá romance o tom, že když dva patří k sobě, tak zkrátka patří k sobě.

Dnes pozapomenutý film byl v žánru časem překonán jinými klenoty, o kterých si možná povíme někdy v budoucnu, není ale pochyb o tom, že patří do zlatého komediálního fondu třicátých let. Tahle sbírka nesmrtelných scén (Cary se tváří nenápadně, Cary padá ze židle, ehm, Cary bojuje s proradnou kočkou…) je zářným důkazem toho, že když se sejde ta správná parta umělců, můžou na fleku vymyslet fóry, na které je zub času krátký. A už jsem říkal, že tu poprvé naplno ožila jedna filmová legenda?