Hořekuje se nad rozpadem tradiční rodiny, nad emancipací i nad tím, jak snadno se zástupkyně něžného pohlaví zbavují svého vrozeného údělu matky. Přesto (nebo právě proto) na plátnech přibývá žen, kterým touha pořídit si vlastního špunta zatemňuje rozum. Rok starý holandský snímek jedné takové dokonce věnoval celou celovečerní stopáž, ve velmi jednoduchém příběhu o slečně, která vyrostla v ženu a přitom promeškala nejlepší čas na oplodnění a těhotenství. A v záchvatu závisti, naštvaná cizím štěstí, si jednoho takového caparta dovolila ukrást a hrát si na jeho maminku. Jmenovala se Nadine.

Nadine se s mimčem vydává na cestu. Dlouhou jízdu ji ale nezpestřují jen bobky a zvratky žvatlajícího mrňosuse na vedlejším sedadle, nýbrž i vzpomínky. Vzpomínky na situace, které ji ztížily život a které ji nakonec vehnaly do téhle mezní situace. Pro holandského tvůrce Erika de Bruyna (jehož první film Divoké mušle se též dočkal uvedení v české distribuci) to je vítaná záminka ke zpestřování jinak lineární road-movie. Ve flashbacích poznáváme milostnou historii ústřední postavy. Čím dál putuje, tím víc lze chápat její motivace, čím dál putuje, tím hlouběji se publikum může prokousat k jejímu bezradnému srdci. Jasně čitelná kostra vyprávění samozřejmě zbavuje film ambicí na nějakou sofistikovanější výpověď a ukotvuje Nadine mezi těmi nevelkými evropskými filmy, jež se spokojují s popisem prostředí a vztahů a s intimními pocity svých postav, jež celý snímek ženou kupředu.

Na Nadine je sympatické, že se nepokouší za každou cenu vyhrotit svůj příběh a že si vystačí jen s posmutnělým sledováním zbloudilé ženy. Erik De Bruyn se v ní nesnaží o okázalou syrovost, ani přehnaně neulpívá na hereckých výkonech nebo malebných záběrech z pláží a z dlouhé řádky prosluněných evropských lokací. Je to skromné a civilní seznámení s jednou paní, které sice nedokáže zarýt trn opravdu hluboko... ale dovede zůstat obyčejně dobrým filmem.