Zeptejte se na mě na nejlepšího herce všech dob a vypálím bez rozmyslu. Dustin Hoffman obsáhl během své kariéry tolik hereckých poloh a tak širokou paletu ikonických charakterů, že je téměř nemožné alespoň jeden dva minout ve všelijakých “all-time” žebříčcích. O chlapíkovi jménem Max Dembo se kupodivu příliš nemluví, přitom to není role pro Hoffmanna o nic méně zásadní. Malý zlodějíček je v jádru dobrák, bohužel se zasekl na premise, že dobráci by se měli mít automaticky dobře a pokud k tomu stačí dva tři malé podvody, nikomu to přece neublíží. Smůla se mu bohužel lepí na paty a do vyšší zlodějské ligy plné nedostižných inteligentů ho nikdy nepřizvali, takže jeho výlet za katr je jen otázkou času. Po návratu z vězení se ale snaží začlenit do společnosti, být dobrým občanem a jeho úmysly se zdají čiré jako krystal. A kdyby už do konce života jenom sekal latinu, i tak by tenhle film zřejmě obstál. Naštěstí pro nás ho okolnosti donutí připravit ještě jeden poslední kšeft (nebo dva) a vděčná divácká hra, kde Max permanentně balancuje na hraně zákona, může začít.

Na svobodě se hlásí ke knižní předloze a skutečnému příběhu Edwarda Bunkera, který přitom sám o sobě nijak zásadně nešokuje, ani nepobuřuje; ne tolik, aby si na první pohled vysloužil filmovou adaptaci. Dramatizace pro velké plátno ho však navléká do sexy neo-noirového kabátu a okoukaný příběh vystřeluje do úplně jiných vypravěčských výšin. Nechybí osudová femme fatale (úchvatná Theresa Russell ve své životní roli), snaživý, hodný, ale nespolehlivý kámoš na celý život, kterého milujete a nenávidíte zároveň (Gary Busey jde výrazně proti svému hereckému archetypu), ani fachman ze staré školy, na kterého se obrátíte, když potřebujete realizovat onen pověstný “one last job” (přesný Harry Dean Stanton). A možná přijde i sám Edward Bunker. Je to totální esence sedmdesátek s hutnými kníry, malými grázly, upocenými loupežemi a osudovými blondýnami. Je to dokonalá pocta žánru v rukou člověka, který se s podobným žánrem nikdy předtím, ani potom nesetkal (původně chtěl režírovat sám Hoffman, ale po pár dnech najal Grosbarda). Je to totální herecká one-man show, která ve světle ostatních rolí Hoffmanových rolí zapadá naprosto neprávem.

A i když je proplouvání znovunalezeným podsvětím látka divácky atraktivní, pro mě nakonec absolutního vítěze představuje milostné jiskření mezi Dustinem Hoffmanem a Theresou Russell. Scenáristicky už nemůže být více strohé, přesto působí plně a osudově. Potkají se a věci se rozehrají takřka okamžitě; žádné seznamovací tanečky, žádné zbytečné řeči. Oba vědí, proč v tom jedou. Jejich vztah táhnou neverbální dialogy říkající vše a dlouhé pohledy znamenající oddanost. On potřebuje něco udělat, ona na něj počká. Nebude ale čekat věčně a on to ví. Oba se potřebují, přitom spějí k nevyhnutelné zkáze. Takhle to žánru fakt sluší a Bonnie a Clyde by mohli závidět.

Max Dembo se snažil a myslel to dobře, ale systém ho nakopal do zadku a donutil ho vrátit se k tomu jedinému, co umí. Už několik dekád před Johnem Wickem bylo jasné, že tenhle motiv bude ve filmech fungovat vždycky. A ta sedmdesátková fazóna tomu vyloženě sluší. Doba přeje návratu ke klasikám a tahle by vám rozhodně neměla uniknout!