Všichni víme, ze české kinematografii ujel evropský vlak. Jen pár zoufalců se na ručnĕ pohánĕné drezínĕ snaží vydat opačným smĕrem než Pendolino, které ve svižném tempu míří do totálního Zapadákova. Vážnĕ mínĕná témata s obecnějším přesahem našeho diváka zpravidla netáhnou. Tvůrce totiz dává jen to, co chce divák a divák dostává je to, co dává tvůrce. Krásná to symbióza. Česká produkce se až na výjimky vyčerpává zamĕnitelnými komediemi, z nichž nĕkteré by se tak rády staly kultovkami - a přitom jim dojde dech už u druhého gagu. Se švejkovským “To chce klid” se pochechtáváme sami sobĕ a zároveň se opajíme tím, jak naše malé filmy krásnĕ vystihují rysy našeho naturelu. Jen kousek na západ za naší filmovou Mekkou - Karlovými Vary – nás však čeká jiný obrázek. Kazdodenní realita je sice stejnĕ drsná jako ta naše, ale jeji filmová podoba postrádá nĕkolik vrstev barev a laku.

Jedním z tĕch, kterí se se svĕtem kolem sebe nemazlí, je nĕmecky režisér tureckého původu Fatih Akin. Akin ví, že ve svĕtĕ filmu má šanci na úspĕch jen to, co je vyhraněné, lokální a z obecného pohledu bizarní až hrozivé. Širokým obloukem se proto vyhýbá hrncům s voňavým eurogulášem a místo toho se dlouhodobĕ vĕnuje prostředí usazujících se tureckých komunit v Německu, se kterým má osobní zkušenost. Proto také dobře ví, jaké jsou jejich bolavé paty. Ve svém minulém filmu, Proti zdi (v ČR nedávno vyšel i na DVD), se Akin snažil postihnout tápání mladých Turků v současném Nĕmecku. Ti by se rádi stali řadovými Nĕmci bez přívlastků, ale k takovému kroku ve své stále velmi tradiční komunitĕ, natož ze strany vĕtšinové společnosti, nenacházejí potřebnou podporu. Nutným důsledkem jsou nižší vzdělání, špatné pracovní příležitosti, stigma nepřizpůsobivého cizince a zvýšená náchylnost ke kriminálnímu a společensky patologickému jednání. Akin podobnĕ jako „romský rezisér“ Tony Gatlif mapuje v ramci své filmografie stále dokola více ménĕ tytéz problémy. Prostřednictvím různých úhlů pohledu se snaží poukázat na přetrvávající třecí plochy a průvodní jev - nedostatečnou komunikaci.

Film Na druhé stranĕ je ve své podstatĕ druhou kapitolou toho, co známe z tři roky starého snímku Proti zdi. Stejnĕ jako v minulém příbĕhu, kdy se postavy tak říkajíc pokoušely hlavou prorazit zeď (a zároven se potácely ode zdi ke zdi), prozrazuje uz samotny název nového Akinova filmu rámec, ve kterém se budeme pohybovat. Spodním proudem filmu je zkušenost jiného, konfrontace postojů a modelů života. Ve dvojici paralelních „protismĕrných“ příbĕhů se tu Nĕmci, Turci a v Nĕmecku naturalizovaní Turci chtĕ nechtĕ konfrontují sami se sebou, nejbližším okolím a s pestrým svĕtem, ktery je na hony vzdálený jejich každodennosti. Akin se tu projevuje jako citlivý vypravĕč, který postavám dává čas, nespĕchá a kousek po kousku je i nás uvádí do svĕta, kde platí jiné zákony, mravy, hodnoty a mĕrítka. Pokud nic jiného, díky jeho vidĕní vĕcí občas velmi silnĕ vynikne, jak je stará dobrá Evropa rozporuplný svĕtadíl - to co se v jedné společnosti vnímá jako standard a takřka nemĕnný řad, je jinde považováno za luxus a nedostatkové zboží. A nic s tím nezmůžete.

Na film Na druhé stranĕ se kouká docela příjemnĕ. Akin je zkušený scenárista i režisér, který ví, jak scénu vypointovat, kam postavit kameru i jak vést herce způsobem, kterým dosáhne přirozeného projevu. Jeho herci zase přesnĕ ví, kdy zatlačit, kdy ubrat či dát situaci před kamerou volný průbĕh. Nĕkteré scény (jako například opilá matka na pokoji v Istanbulu) mají šanci se do vás hluboko zapsat. Film sice zrejmĕ nebude lámat rekordy v návštĕvnosti, ale v malých kinech a ve filmovych klubech zrejmĕ potĕší nejednoho diváka. A pokud film nakonec přece jen dostane Oscara, na který je v Nĕmecku navržen, možná na nĕj prijdou i ti, kdo na tohle ocenĕní slyší.

Bohužel se nemůžu zbavit pocitu, ze onen přirozený tok obrazů, docela dobře vystavĕných, zrežírovaných i zahraných scén plus nevzrušivĕ líné tempo filmu vážnĕ poškozuje. Akin totiž rezignoval na byť i jen malou dávku myšlenkové originality. Že se Turkům v Nĕmecku nežije dvakrát dobře a nahlíží se na nĕ jako na občany druhé kategorie ví úplnĕ každý. Ze se blond Nĕmka Lotte bude na tureckých úřadech cítit jako ve špatném snu, je snad také jasné jestĕ dřív, než přijdeme do kina. A konec konců je jasné i to, že si Akin jakožto občan zemĕ odsuzující terorizmus nemůže dovolit stanovisko, jež by jakkoli ospravedlňovalo právo kurdských separatistů na jejich boj či jen nabízelo „neoficiální“ úhel pohledu. Možná k tomu nemĕl jen dost odvahy. S tím se však bohužel vytratil i osobní rozmĕr radikálky Ayten, která najednou visí ve vzduchoprázdnu a není úplnĕ jasné, proč má tak vyhrocené postoje a vypadá spíš jako skica, kterou je třeba ještĕ dopilovat. Podobnych příkladů by bylo hned nĕkolik. Filmu zoufale chybí překvapení - vzhledem k pomĕrnĕ peprnému tématu spíš jakýkoliv šok. Mezititulky totiž dopředu odhalí, co se v daném segmentu stane, a vĕtšinou k tomu dojde způsobem, který vlastnĕ ani není moc překvapivý. Natož aby působil osudovĕ. Nĕkteré situace se také navzdory pomalému tempu odehrají snad až příliš rychle (např. seznámení Ayten a Lotte), vedlejší postavy jsou málo propracované. Za chvíli také bohužel odhalíme princip, se kterým Akin řadí obrazy, kam smĕřuje a co tím vším chce přibližne říci. Ne že by situace a jednotlivé scény nemĕly svou působivost, ale ono neustálé potvrzování, že jste se ve svých předpokladech a očekáváních nemýlili, je chvílemi až únavné.

Snímek Na druhé stranĕ mĕ ničím nenaštval, ale zaroveň nevidím jediný důvod, proč bych si ho mĕl dát jestĕ podruhé. Je dobře, ze se Akin snaží evropské diváky tahat za fusekle, trochu provokovat a točit o neatraktivních tématech, ale tentokrát se mu do filmu nepodařilo dostat to, čím uchvátil minule. Jednotlivé scény mají grády, ale jako celek je film – alespoň pro mĕ - docela slabý čajík. Každopádnĕ stále lepší jeden nĕmecký film, ve kterém bylo zadĕláno na víc, než libovolný domácí hybrid bez chuti i zápachu.