Byly doby, kdy nám kombinace slov „Martin Scorsese“ a „remake“, nespouštěla automaticky pěnu u pusy. Už je to ale pár let, kdy velký Marty doložil Mysem hrůzy, že i vynikající originál lze upgradeovat. Boj mírumilovné famílie proti krvežíznivé bestii vychází z věčné pravdy, že lidé násilní, šikanující a terorizující to budou mít v demokratických zřízeních s vládou práva vždycky jednodušší. Už nemůžeme bránit rodinu s mečem v ruce, nemůžeme v podstatě dělat vůbec nic, což se dozvídáme přes vystrašené oči Nicka Nolteho. Mistrovsky gradované peklo vtlouká do hlavy modlitbu, aby kriminálník, který si chce vyřešit účty, jednou nezaklepal i na vaše dveře, nesváděl vaší dospívající dceru a neproměnil se po pár dnech v terminátora, pro něhož není pomsta cílem, ale jediným smyslem života.

Mys hrůzy vepíše do paměti hlavně ďábelskou kreaci Roberta De Nira, který opustil bezpečný prostor elegantních mafiánů. Změnil se v potetovanou bestii, jejíž motivace pochopíte (možná jí můžete proti slabošskému Samovi i fandit), ale vzdorovat byste jí rozhodně nechtěli. Ani ďábelský herecký výstup ale nezastiňuje hlavní hvězdu skličujícího thrilleru: Martin Scorsese se absolutně odvázal a do svého rukopisu promítl inspiraci originálem, klasickými psychologickými thrillery i strašidelnými béčky, jejichž klišé Scorsese rozkošně přežvýkává a mění je ve vlastní, pro fajnšmekra zvlášť zábavnou, devizu. Mys hrůzy nestárne a i po šestnácti letech dokáže uhranout svou obrovskou rychlostí, neuvěřitelně nápaditou montáží, která dělá i z běžné jízdy automobilem obrazový dynamit, a celkovou stylovostí. Scorsese se vyzná. Scorsese umí. A nebojí se to prokázat na hranici snesitelného psychického vypětí.