Pryč jsou dny slovutných Krotitelů duchů a jejich sexy zbraní a krabiček na konzervaci vašich fosforeskujících nezvaných hostů. Ivan Reitman zůstal oním typem režiséra jednoho hitu, který se v počátcích své kariéry blýskne jako zářivá hvězda se skvělou budoucností, aby skončil jako rutinér v pěti- až sedmihvězdičkovém poli. Na tomto poli sklízíme i dnes úrodu zvanou Moje Superbejvalka.

Jak jste jistě postřehli z trailerů, Superbejvalka je mix romantické komedie o nalezení pravé lásky a zvláštními efekty nacpaném filmu o superhrdinech. Tyhle žánry k sobě nemají překvapivě zase tak daleko v okamžiku, kdy naše ženská hrdinka začne řešit krizi středního věku a rozhodne se sbalit normálního chlapa bez superhrdinských schopností (přestože ten si myslí, že se to povedlo jemu). Jak se dá očekávat, Reitman rozehrává bizarní hru, v níž jsou momenty všedního dne normálního chlapíka zčistajasna vyhroceny až na samou hranici absurdity. Stačí, když se vaše přítelkyně tu a tam neudrží a svůj um začne úročit i jinde než při zachraňování nebohých koček z vysokých stromů či při hašení požáru v padesátipatrovém věžáku. Na těch pár minut je to skutečně vtipné a Uma Thurman navíc rozkošně přehrává. Pak se ale efektní hra na Supermana začne příliš tlačit do romantické linie a dlouho se čeká, než klíčky láskyplných pohledů vyraší znovu (i když na jiné frontě). A když se pak Reitmanovi má podařit vykouzlit jakýsi dramatický oblouk, věci zčistajasna naberou dětinský nádech a dovyprávějí se zkrátka proto, že by to tak asi ve scénáři mělo být. Fuč je příjemně nasládlá chemie a momenty, v nichž Uma Thurman může opět dokázat, že její sexy roztomilá blondýna z Prime nebyla jen náhoda.

Reitman chce v jednom filmu stihnout obojí – učinit spokojenými pány s akčním libidem i ukojit romantické duše jejich ženských doprovodů. Při balancování na žánrové struně však nastává ošemetná situace – tyto dvě záležitosti nemohou vrcholit paralelně, podmažete-li je v druhém plánu groteskní komedií. Jinými slovy, nemůžete se dočkat opravdové satisfakce z finálního romantického objetí (linie bližší vašemu srdci), když po sobě postavy házejí pětimetrové žraloky a prolétávají skrz stropy. Na druhou stranu ani psychologickému přerodu superhrdiny v cosi civilnějšího, co se alespoň vzdáleně podobá normálně fungujícímu člověku – zkrátka proto, že poletování městem jste celou dobu vnímali jako odosobněné efektní zkrášlení děje a rozhodně nic výraznějšího, co by vám přirostlo k srdci (od toho jsou tu pravověrné žánrovky s modrookými reportéry). Superbejvalka se stává absurdním mixem, který vám dává trochu něco jiného, než předeslal – i přestože se Luke Wilson stále snaží udržet polohu chlapíka, co má smůlu na ženy a hrát svou uťápnutou hru o nalezení klidu ve své skromné duši. Reitman je však silnější a válcuje ho jak svými šílenými vizuálními nápady, tak smrští scenáristických výplodů, při nichž by musel persóna Luka Wilsona v reálu téměř okamžitě zemřít na psychické vyčerpání ;).

V tomto ohledu neztratil Reitman nic ze svého lesku a rozhodně netrpí nedostatkem smyslu pro humor. I to, co v ukázkách vypadalo jako trapné vtipy a trapné přehrávání, zde krásně zapadá do naprosto šíleného mustru, jehož zběsilé tempo se jen tu a tam zastaví na vrub lehkého posunu děje. Škoda jen toho pohledu na věčné dilema boje dobra se zlem, jenž je zestručněno do odlehčené verze pro dvanáctileté výrostky. A hlavní záporák je zlý jenom proto, že mu někdo řekl, aby byl - Eddie Izzard ve filmu pouze existuje, než že by v něm ve skutečnosti nějak dýchal (a proto vyvrcholení působí tak karikaturně, jak působí).

Doporučení plynoucí z těžké volby jít / nejít však zní určitě „jít“. Superbejvalka je svižná neurážející komedie ze staré školy (hodně staré školy) pro všechny věkové kategorie, se vším na svém místě, bohužel i s naprosto otřepanou zápletkou a krásnými ženami, které balí divné muže, i když je to proti všem zákonům přírody. Reitman šikovně dávkuje humor mezi kapky svého rozteklého milostného románku, aby jej na druhé straně šikovně poslepoval do pozoruhodného digitálně-akčního celku plného roztomilých klišé, kde už se tak trochu stírá rozdíl vkusem a kýčem. A dovolí si citovat takové záležitosti, jakými jsou jisté fatální zvraty důležité pro ságu Superman či finální bitku z Matrix Revolutions. Má filmy hodně rád a investuje do nich velký kus sebe. I na Superbejvalce je to znát, přestože neobléká přehnaně ambiciózní trikot.