Jak se postavit nepříjemnému vyhoření z práce? Leckdo by možná chtěl trávit čas se svou rodinou, kterou kvůli výdělečným povinnostem dlouhodobě zanedbával. To však není případ jihoafrického filmaře Craiga Fostera, jenž dal přednost pravidelnému čištění hlavy v podobě dlouhých potápěčských výprav poblíž jeho domovského Kapského města. Rituálně obsedantní návrat na totéž místo se vyplatil, postupně se zde totiž spřátelil s chobotnicí, a tento vztah ho inspiroval k natočení dokumentu. Je to skutečně nečekaná geneze, ale proč ne.

Na to, o jak osobní příběh se jedná, vypadá nečekaně skvěle. Netflix si produkční hodnoty prostě pohlídal, a tak ani není poznat, které záběry pocházejí z původního natáčení Craiga Fostera a které byly rekonstruovány až později. Mimochodem, jako kameraman je zde psán Roger Horrocks, jenž má na svědomí nejen aktuální Život na naší planetě, ale i další Attenboroughovy přírodovědné výpravy jako Naše planeta či Modrá planeta II. Skutečný příběh je tedy podán na vysoké vizuální úrovni, znepřehledňující přežité dělení na dokumentární a hraný film.

Opojné podmořské záběry opěvují oceánský ekosystém a jeho rozmanité obyvatele. Foster do tohoto prostředí vstupuje s pokorou, ambicí zasahovat co nejméně a ideálně jen pozorovat. Přesto si kýžený odstup nezachová a naváže nepravděpodobný kontakt s chobotnicí, u něhož si divák do poslední chvíle nemůže být jistý, jestli interpretace o přátelském chování hlavonožce jsou přestřelené, či skutečné. Nakonec je to však celkem jedno, neboť poselství o možnosti odnést si z přírody něco pro sebe je dostatečně jasně proneseno. Je však bezesporu fascinující, kolik společného toho můžou mít dva zcela odlišné živočišné druhy – a kolik se toho dokážeme naučit pouhým pozorováním existujícího života kolem nás.

Vypravěčem příběhu je samotný Foster, který na svůj chapadlovitou anabázi vzpomíná se zjevným pohnutím. Ačkoli se zjevně jedná o citlivého a vnímavého člověka, na jeho projevu je cosi znepokojivého a ostatně ani na jeho způsobu, jak se vyrovnat s náročnými životními okamžiky, není vše v pořádku; avšak jeho zapálený výklad, u něhož postupně pronikáme do detailů života chobotnic tak, jak to před časem dělal on sám, je dostatečně vtahující. Minimalistický příběh o jednom muži a jedné chobotnici má zároveň výrazný přesah a inspiruje k přemýšlení o člověka v rámci jeho přírodního prostředí.

V závěru začíná patos nabírat na obrátkách a místy se nelze ubránit dojmu, že určité pasáže jsou v zájmu celovečerní stopáže až příliš natahované, ovšem do průšvihu se dílo Pippy Ehrlich a Jamese Reeda nikdy nepřehoupne. Uměřených 85 minut stopáže se místy přesto nepříjemně vleče, když Fosterovo vyprávění přešlapuje na místě a až příliš schematicky odškrtává očekávatelné příběhové milníky. Svým jedinečným formátem mixujícím osvětový přírodovědný snímek se slzopudnou osobní zpovědí se však dokáže dostatečně odlišit od dokumentární konkurence, a tuto originalitu je potřeba ocenit – divák si ji totiž pořádně vychutná.