Steven Spielberg natočil Indianu Jonese částečně proto, že se nedostal k bondovce. Chtěl režírovat lehce brakové dobrodružství plné exotických lokací, krásných žen, přiznané naivity a i když by se obešel bez gadgetů, na které spoléhá 007, prostě toužil natočit velké filmové dobrodružství. Ale k Bondovi ho nikdy nepustili. A tak vznikl Indiana Jones, velká pocta filmovým a knižním dobrodruhům, mezi nimiž byl i Belmondův Adrien z Muže z Ria. Spielberg jeho režisérovi Phillipu de Brocovi napsal, že snímek viděl devětkrát a miluje ho a až si ho pustíte (nebo připomenete, protože v českých televizích býval k vidění dost často), těch styčných bodů tam uvidíte docela dost. 

Jean-Paul Belmondo a Phillipe de Broca spojili síly už dva roky před Mužem z Ria u šermovačky Cartouche, ve které se francouzská superstar ujistila, že její šarm je pro dobrodružné snímky ideální. A pokud bych měl Muže z Ria popsat jedním slovem, tak to bude právě „šarmantní“. Už od prvních dialogů ve vlaku je evidentní, že tvůrci se neberou vůbec vážně a chtějí diváka bavit. I když tu půjde o život a o pár minut později dojde na první mrtvolu, má tohle dobrodružství blíž spíš než k Indymu ke komiksovému Tintinovi. Ten byl konec konců i přiznanou inspirací. Adrien má být stoprocentní hrdina, ale maximálně někoho zmlátí a když už se tu umírá, můžou za to nepozornost padouchů, nebo blbé náhody. A vůbec to nevadí, protože de Broccovi stačí sledovat, jak Belmondo vychytrale proniká na letiště tím, že ukradne vysloužilého generála, kamarádí se v Riu s místním klučinou (inspirace pro Kraťase je tu zřejmá) nebo pobíhá po divoké džungli či naopak po supermoderní Brazílii. 

Jo, občas se tu střílí, občas se někdo s někým porve, víc se tu však sází na okouzlující charisma Belmonda, jemuž skvěle sekunduje dokonale rozkošně otravná Françoise Dorléac, mimochodem sestra Catherine Deneuve. Naprosto budete rozumět tomu, proč by ji její zoufalý přítel nejradši nechal uprostřed divočiny Jižní Ameriky, ale zároveň kvůli ní riskoval život. Herecká chemie mezi těmi dvěma je absolutní. 

Muž z Ria navíc šlape od začátku do konce a jakmile se smíříte s tím, že to přeci jen není Indy a že tu nebude tolik výbuchů a dobrodružství, bude možná poněkud méně výpravné (reálně to může vadit až v unylejším finále), zjistíte, že to celé strašně šlape. Atraktivní lokace, napínavé akční scény, v nichž se leze po rozestavěných mrakodrapech nebo nad ulicemi Ria, to vše namixované s okouzlujícím humorem a francouzskou stylovostí. Základy, ze kterých později vycházel nejen Spielberg, ale na nichž stojí prakticky všechny podobné filmy o cestování do exotických míst a pátrání po pokladech, tu jsou očividné. Jen je to celé o chlup naivnější a díky ústřední herecké dvojici jaksi víc „klukovské“. 

Ale právě v tom tkví kouzlo celého filmu. De Broca a Belmondo tu žánru navíc skládali poctu a nedělali si z něj legraci jako o deset let později v Muži z Acapulca, takže srovnávat tyhle dva filmy je trošku nefér. Ten slavnější a novější si z brakových dobrodružství utahuje. Muž z Ria ovšem ukazuje, že tahle dvojice umí hrát podle žánrových pravidel, když chce. A co z toho „je víc“, to bych raději neřešil. Není to podstatné.