Dekádu po startu stylových, ale místy až suchopárných bondovek s Connerym, se Francouzi vytasili nikoliv jen s nápodobou (francouzských špionážních a krimi thrillerů jsme měli v šedesátkách vrchovatě), ale rovnou neskrývanou parodií. Agent Bob Saint Clare je nestylovější, nejúspěšnější a nejvíc sexy špion na světě a všechno mu vychází s až brakovou samozřejmostí. Aby ne, když je hrdinou nekonečné řady šestákových románů, které chrlí neurotický spisovatel François Merlin. Jenže zatímco Saint Clare si žije svůj pohádkový život na stránkách jeho knih, Merlin kvůli lakomému nakladateli žije od zálohy k záloze a musí si vystačit s poruchovým psacím strojem, rozpadajícím se autem a skromnými životními poměry. Už dlouho přemýšlí o tom, že si to se všemi vyřídí, ale pověstnou poslední kapkou je studentka sociologie Christine, která se o Merlina zajímá kvůli diplomce. Merlin ji v záchvatu inspirace obsadí do nejnovější knihy, stejně jako celou řadu pestrobarevných postaviček ze svého života, ale slibně rozepsaný román se mu rychle vymkne z ruky.

Muž z Acapulca je v žánru parodií často opomíjeným zástupcem. Možná je to proto, že vždy koukáme hlavně na hollywoodskou produkci, možná ho diskvalifikuje rok výroby (1973), ale způsob jakým Belmondo v nejlepší formě ztvárnil nejlepšího tajného agenta na světě, je jednoduše dechberoucí. Co na tom, že zápletka se trochu podobá americké komedii Paříž v letním parnu, v níž podobně neotřelým způsobem bojuje s uzávěrkou hollywoodský scenárista. Zmíněný snímek s Williamem Holdenem a Audrey Hepburn ale brnká spíš na romantickou strunu a nabízí o poznání povrchnější juxtapozici - dvojrole a přechody z reality do fikce jsou tu mnohem banálnější. Muž z Acapulca zvládá totéž mistrně, protože kombinuje pověstný francouzský komediální timing a parádní kaskadérské kousky. 

Jakákoliv parodie na bondovku by bez špičkového řemesla dopadla polovičatě, ale Belmondo se do spousty krkolomných kousků pouštěl osobně a výsledek ohromí i po pětačtyřiceti letech. Stejně jako půvab Jacqueline Bisset, která o čtyři roky později potvrdila status sexuálního symbolu ve filmu Hlubina. Ale to už je na jiné vyprávění. Tady ohromila spisovatele Merlina natolik, že svůj román triumfálně zakončil ve stylu, který už by dnes neprošel ani na stříbrném plátně, ani na papíře, který prý snese všechno. Spousta košilatých vtípků ve francouzských komediích by vlastně v dnešní politicky korektní době budila pozdvižení. A možná právě proto se k nim tak rádi vracíme.