V Jižní Americe dochází každých šedesát minut k jednomu únosu. Sedmdesát procent obětí to nepřežije. Tak přesně těmito slovy uvedl dnes již legendární a příliš brzy zesnulý režisér Tony Scott svůj, ani ne tak zapomenutý, a určitě ne nedoceněný, možná však maličko zastíněný revenge thriller Muž v ohni. U mladšího bráchy Ridleyho Scotta se za tu lepší tvorbu přece jen považují jeho filmy z konce osmdesátých a pak devadesátých let, jakožto velký fanda režiséra si ale stojím za tím, že kvalitu točil i po přelomu tisíciletí. A jeho extrémně nasraný Muž v ohni toho budiž důkazem.

Hlavní roli se zde dva roky po své oscarové štaci v Training Day zahrál Denzel Washington, do té doby rozhodně žádná akční hvězda, alespoň ne takového formátu, jakou je dnes. V tu ho totiž přetvořil až právě Scott, který zde experimentoval nejen s herci, viz ještě mladičká a úžasná Dakota Fanning nebo Mickey Rourke netypicky obsazený do cool vedlejší role, ale radikálně si vyhrál i s kamerou či střihem. Je pravda, že epileptikovi byste asi Muže v ohni pouštět neměli, nicméně když porovnáte rozklepanou kameru Tonyho Scotta či Paula Greengrasse se zvěrstvy od rutinérů typu Oliviera Megatona, tak je to jako srovnávat Picassa s NFT obrázkem opice. Obojí dost možná dělali tvůrci na drogách, jedno je ale umění, a to druhé shit.

Snímek vypráví o bývalém členovi speciálních jednotek, jenž začal pít (pořád se nemůžu rozhodnout, jestli je to trademark Washingtonovy kariéry, nebo důsledek jednorozměrnosti hollywoodských scénářů) tak moc, až se stal nezaměstnatelným, a tak musel sáhnout po práci bodyguarda malé holky v Mexiko City. Muž v ohni se nebojí jít proti diváckým očekáváním a dobrou třetinu až polovinu stopáže strávit budováním vztahů mezi ústředními postavami, v tomhle případě Washingtonovým Creasym a malou Pitou, jenom aby poté, co dojde k únosu, přišlo peklo. A věřte mi, málokdo tu akci umí napálit tak libově, jako to svého času dělal Tony Scott.

První přestřelka i procházka po výstřelu z bazuky jsou i dnes strašně cool, zároveň je nutno říct, že Muž v ohni zase tolik akčních scén nemá, což je jednoznačně záměr. Scénář Briana Helgelanda se totiž daleko víc soustředí právě na zlomeného Creasyho, který stráví drtivou většinu stopáže bojem s vlastními démony spíš než čištěním mexického podsvětí. Jakmile ale dojde i na to, užijete si díky důkladnému ohledání hlavní postavy i vztahu s jeho schovankou film o to víc - a tím spíš chápete nekompromisnost a nelítostnost, s jakou Creasy postupně odškrtává jednoho grázla po druhém. A fakt si teď nedokážu moc představit, že by to s nějakým jiným hercem mohlo být lepší.

Přesto je fér přiznat, že Muž v ohni zdaleka není univerzálním filmem pro každého. Má přes dvě hodiny, s rozjezdem si dává na čas, naservíruje možná až příliš slzopudné finále, a kdybyste v něm chtěli řešit logiku, jako první asi zapláčete nad tím, proč hrdina nenosí neprůstřelnou vestu, která by stopáž zkrátila o dobrou hodinu. Zároveň je to ovšem film, který si vás dokáže díky úvodu a skvělým hereckým výkonům (zahráli si zde například i Christopher Walken nebo Giancarlo Giannini) dokonale omotat kolem prstu, takže když pak nevyhnutelně přepne do „ohnivého“ módu, sotva stíháte lapat po dechu a vstřebávat každý zvrat.

Zejména napoprvé se jedná o velkou jízdu, i díky zběsilému střihu se zcela orginálním audiovizuálním rukopisem. Napodruhé v ní však doceníte veškeré detaily, které do ní Scott a spol. s takovým elánem naprali. Takové filmy už se holt dnes netočí.