Na Man of Tai Chi jsem se docela dost těšil. Ano, režírující Reeves měl být velkou výstrahou, ale vždyť ono to celé vypadalo jako zpětné poděkování celé hongkongské kinematografii, za všechny ty dary, ze kterých celá trilogie Matrixů spokojeně vydolovala stovky milionů dolarů! Reeves, který občas hodně bloudí po východních filozofiích, obsadil do hlavní role Tigera Chena - Yuen Woo-Pingova chráněnce, který se s Reevesem popral už v Matrix Reloaded (scéna v lobby Francouzova domu). Vedlejší figurky pak osázel známými hongkongskými tvářemi a sám sobě upletl roli tajuplného záporáka v klasickém turnajovém filmu. Možná až moc klasickém, protože k většině soubojů dochází ve velmi spartánských kulisách, které zjevně mají dát prostor nitru bojovníků. V tom se ovšem nic moc neodehrává a tento fakt nezakryje ani spousta rádoby mnohoznačných záběrů na modlícího se hrdinu, jeho zamyšleného mistra nebo koláž poklidných záběrů čínského pralesa. Reeves určitě tušil, že dává všanc svou pověst největšího borce, která se ho i deset let po premiéře posledního z Matrixů úspěšně drží. Výsledek však připomíná sebevraždu, ovšem s dopisem na rozloučenou, který nedává smysl.

Některé pasáže jsou až typicky artově mimoňské, jiné zas tak kýčovité, že z toho krvácejí oči i uši. Kolem mýtu tai chi se tu dlouhé minuty opatrně našlapuje (doslova) jen proto, aby mohl hlavní hrdina v závěru vytasit úder jak z Kill Bill. Jeho nezištné motivy, proč se zúčastnit turnaje na život a na smrt, jsou zcela převálcovány temnou stránkou jeho osobnosti, která se však po vyhraném finále rozplyne bez vysvětlení, načež jsou všichni zase rozesmátí a kamarádi až navěky. Zkrátka snaha o hluboké emoce a vrstevnaté postavy se totálně míjí účinkem, za což může Keanu za kamerou, ale i před ní. Chování jeho záporáka je totiž extrémně nevypočitatelné... hodil by se možná do nějaké bondovky s Rogerem Moorem, na to mu ale chybí patřičná rozevlátost. Se svým mysteriózním šepotem mu prostě záporáka nežerete, stejně jako se nemůžete dořezat charismatu v tuctovém Tigeru Chenovi. Kopat sice umí, ale pod svým účesem z osmdesátých let spolehlivě schová veškerý herecký projev. Na stupnici dřev je někde mezi Tonym Jaa z Ong-Baku a Tonym Jaa z Tom Yum Goong. Tj. zbytečně nemluví, zbytečně se nerozhlíží, ale v našem případě bohužel ani zbytečně nebojuje.

Přehrajte si trailer To bohužel podkopává snímku nohy i v té přiznaně meditativní první polovině, kdy před sebou sice máte mistra bojových umění, ale zároveň neduživého mladíka, kterého ráno postavíte do rohu a večer ho tam najdete. Scott Adkins v Ninjovi sice taky vypadal, že neumí do pěti počítat, ale co se týče rozbíjení čelistí, byl alespoň kapánek proaktivní. Tiger Chen se v duchu jing a jang do žádných větších akcí nepouští a pokorně čeká, až ho někdo napadne. To se sice děje často, ale po pátém souboji vyhraném ve stylu "nechám do sebe minutu bušit, a pak udělám hustokrutotrik z Mortal Kombatu" už začnete trochu zívat. Po genialitě Pingovy choreografie není v soubojích ani památky a převratné kamerové udělátko, které mohlo souboje posunout na další level, zůstalo kvůli nízkému rozpočtu ve skladu. Bitky tak připomínají druhořadé hongkongské filmy Jackyho Wu - jejich aktéři prokazatelně umí zacházet s končetinami, ale kamera to nezvládne prodat a choreograf zjevně víc kouká na MMA než na filmy s Jackiem Chanem.

Proto je veškerá akční omáčka sice vítaným odlehčením zenových okamžiků, ale nikoliv převratnou podívanou, kvůli které byste divoce rozkládali rukama před kamarády a nutili je nakoukat alespoň jednu, dvě scény. Ne, tohle není Undisputed 3, které si užijete pro jeho odhodlanou kopírku osmdesátkových turnajovek. Ani Ong-Bak, ve kterém se nejdřív vymyslely akční scény, a pak se to celé obalilo dějem. Tady zkrátka Keanu chtěl natočit film o souboji s démony uvnitř a vně našeho já. Kdyby neměl prostředky a kamarády, zřejmě by z toho bylo jímavé drama o loupající se omítce, kterému zatleská pár nerdů na Sundance. Jenže Keanu zná kung-fu! A jeho kamarádi ze dna telefonního seznamu mu bohužel nedokázali říct ne.

Sledovat finální akt Man of Tai Chi je vskutku bizarním zážitkem. Mísí se tu jak Reevesova režisérská nezkušenost, tak typická asijská narativní naivita, kdy vyznění scén skutečně působí jaksi opožděně. Herecky a dramaticky se rázem ocitáme v devadesátých letech, komplet s divnými kostýmy, kulisami a přepálenými hláškami. Tím tedy nemyslím, že by tu někdo řval "žádnej ping-pong, hajzlové, teď poteče krev!" jako v dabingu Ultra Force, protože v Man of Tai Chi se mísí kantonština, angličtina a mandarínština tak, že vlastně nikdo nemá šanci diváky ohromit slovní ekvilibristikou. A zatímco v úvodu jste hrdinovo váhání a s ním spojené pomalejší tempo brali na milost, v závěru už váhá jen režisér a scenárista. Keanu Reeves nejdřív totálně vyplýtvá cameo Iko Uwaise ze Zátahu, a následně nastoupí do boje sám, ve westernově minimalistickém duelu, který předvede všechny jeho slabiny a nedostatky. To, co Yuen Woo-Ping v Matrixech pracně zakrýval, je nám bolestivě servírováno do prvních řad. Keanu se tváří jako nejlepší bojovník na planetě, ale i s vydatnou pomocí drátů disponuje prostorovou orientací Napoleona Dynamitea. Je to útrpný pohled a vy budete chtít zavřít oči. Nebo je alespoň zatlačit Reevesovi. Jenže to prkno se ne a ne zlomit!

Přitom se stačilo podívat třeba právě na ten Zátah. Publikum nechce filozofování. Žánr nechce experimenty, tím spíš pokud debutuji a snažím se vyseknout poklonu bojovým uměním. Příběh se nemá rozvíjet do kudrlinek a naopak se musí rychle a bezbolestně osekat na dřeň. Reeves začal s jednoduchým hrdinou a skončil s parodií na hluboký lidský příběh. Prohra je o to bolestivější, že ztratil kredit i jako mistr bojových umění, tentokrát tedy i v očích těch, kdo mají víc než tři dioptrie.

Velká škoda, protože za těch pětadvacet milionů dolarů by Donnie Yen natočil tři výstavní akční pecky. A třeba by pod jednu z nich Reevese podepsal jako konzultanta. Prospělo by to všem, i když Keanu a jeho ego by si na to asi nevsadili.