Už po prvních deseti vteřinách napadne úplně každého to stejné: Ďábel nosí Pradu z prostředí knižního nakladatelství? Roli nekompromisní drtičky snů aspirujících spisovatelů si užívá Sigourney Weaver, asistuje jí znovu krásná Margaret Qualley (ta penetrující kukadla jsou všechno) a mluví se o legendárním J. D. Salingerovi, jenž byl v devadesátých letech ještě živý a v upoutávce se tomu všichni diví. Autobiografické hledání vlastního hlasu mladé Joanne Rakoffové bohužel na ploše dvou minut nedokáže zaujmout, natož strhnout. To potvrzují i první reakce (promítalo se už před rokem na Berlinale), které unisono chválí slečnu a dámu v hlavních rolích, ale žehrají na nějaký přesah. Jako feel-good výlet do doby, kdy ještě chodila pošta (nikoliv maily), psací stroje se používaly (nikoliv sbíraly) a mobil měl jenom Ivan Jonák, by to každopádně fungovat mohlo.