Představte si hrdinku tak nesnesitelnou, že i já, knihomol a přívrženec estetiky dark academia, musím obracet oči v sloup, když odhaluje svůj fetiš… na knihovny. Pokud jste to udělali, právě před vámi stojí Anna De La Vega s tvářil Sofie Carson. 

Ctižádostivá Američanka Anna, výborná studentka, právě odpromovala na univerzitě a má sjednané místo u Goldman Sachs. Její rodina je nadšená a ona si je jako dcera imigrantů vědoma toho, jak důležité je materiální zajištění, které jí práce analytičky v této bance nabízí. Před nástupem se však rozhodne, že si splní dětský sen a vypraví se na rok do Oxfordu studovat poezii viktoriánské éry. 

Její pobyt na odvěké univerzitě je provázený všemi možnými klišé, které u amerických romantiček, divaček Bridgertonu a čtenářek Jane Austen o Anglii panují. Oxford je zde místo nejen zbavené života, ale zároveň bez jiné než tiktokové stylizace a nevykazující pražádnou magii. 

Věrohodnosti nepomáhá ani to, že se všichni chovají jako středoškoláci na americké střední smíchané s dávkou britského humoru a společenské stratifikace. Dvacetiletí řeší teenagerovské problémy a každého podiví, když Anna otevře knihu, popřípadě jsou všichni šokováni, když její spolužák (magistr literatury na Oxfordu!) zvládne zarecitovat báseň. Oxford skutečně nabízí pouze roční magisterské kurzy, ale ty vyžadují extrémní nasazení. Anna sice čte jedna báseň, ale nikdy nemusí navštěvovat žádný jiný předmět než ten, který učí její milec. A o tom, že se při studiu literatury čte i nějaká teorie, tu nikdo neslyšel. 

Jedinými důvody, proč je snímek zasazen do postgraduálu, je to, že tvůrci chtěli využít atraktivní prostřední britské univerzity, a také proto, aby mohla Anna spát se svým učitelem, aniž by to bylo příliš znepokojivé (i když fakt, že se to ani v nejmenším nesnaží udržet v tajnosti a nikdo to nepovažuje za přinejmenším pikantní, je pozoruhodný). Její předmět totiž vede poměrně okouzlující, sarkastický doktorand Jamie Davenport (Corey Mylchreest), jehož rodina patří k britské nobilitě a žije na zámku (protože samozřejmě). Ten ji původně svým vystupováním irituje, ale následně v sobě najdou vzájemné zalíbení (protože samozřejmě). 

 Jenže milostnou linkou to nekončí. Do příběhu vstoupí i zápletka se smrtelnou nemocí, jelikož teenageři (zejména ti, kteří studují poezii romantismu) romantizují umírání. Film si zřejmě vytkl ambici spotřebovat všechny tropy literatury young adult. To je mimochodem žánr, který mi v něčem připadá zlověstný.  Nechápu, proč si teenageři nechávají od dospělých diktovat, jaká literatura je pro ně vhodná, a přistupují na to, že budou číst věci „bezpečné“. Namísto odbojného nacházení děl zapovězených.

Anna a její konflikt, zda zvolí kariéru zasvěcenou literatuře, nebo bankovnictví ustupuje tomu, čím prochází Jaime. Její dilema beztak působí hluše a snímek se jím vlastně do hloubky nezabývá, a Anna se poněkud ztrácí ve svém vlastním příběhu. 

Nemůžu si pomoct a musím nabídnout jednu úsměvnou interpretaci snímku: jelikož se Anna vlastními slovy rozhodne „sát morek života plnými doušky“ a přijme za vlastní Jaimeho život, budoucí plány i způsob, jak se představit studentům a prolomit ledy, lze celý film číst jako zombie příběh.

Nečekám od podobného snímku, že bude řešit třídní záležitosti nebo problematiku recyklace elit na Oxfordu, ale rád bych viděl snímek, který mě donutí díky poutavé akademické kompozici pořídit alespoň jednou snímek obrazovky. 

Můj oxfordský rok představuje ten nejhorší typ tiktokové turistky, na Annině prožitku Oxfordu není nic autentického, na její četbě nic překvapivého a na její postavě nic zajímavého. Studium v Bradavicích by člověku vytvořilo věrohodnější představu o studiu na Oxfordu než tahle patina, kterou alespoň mírně vykupuje postava sarkastického Jaimeho, který si z Anny a její americké přímočarosti utahuje. 

Přehrajte si trailer Samozřejmě by se dalo pracovat s údělem nešťastné lásky, motivem tak typickým pro literární romantismus – ale to by vyžadovalo delší literární přípravu než chvilkové scrollování booktoku. Můj oxfordský rok je naprosto sterilní záležitost, jejíž střihová skladba je občas tak zarážející a přechody natolik matoucí, že člověka během tragických momentů rozesměje.

Po dosledování tohoto filmu budete mít pocit, že uběhl rok i vašeho života. Hvězdy nepřály ani hrdinům, ani divákům.