Mraky odtáhly představují v kariéře Aki Kaurismäkiho jeden z důležitých předělů. I když tematicky navazují na tzv. proletářskou trilogii (Stíny v ráji, Ariel, Děvče ze sirkárny), přicházejí s ještě vybroušenějším vizuálním stylem, kterému dominuje pečlivá hra barev a kouzelně nasvícený předkamerový prostor. Z filmu se poněkud vytrácí Kaurismäkiho typický smysl pro minimalistický humor a dominují tu především tóny tragické. Dokonce ani kdysi tak podstatné hudební vsuvky, které láskyplně představují nejrůznější obskurní hudební spolky, postrádají nakažlivé šibalství. Film startuje další trilogickou řadu, do níž se vzápětí přiřazuje Kaurismäkiho nejúspěšnější titul Muž bez minulosti a podstatně méně vydařená Světla v soumraku.

Mraky odtáhly jsou sociálním dramatem o manželském páru, který postihla těžká ekonomická recese v roce 1994. Oba přijdou o práci a oba se musí vypořádat s tím, že novou si najdou jen těžko. Kaurismäki vnímavě zachycuje ponížení a zoufalství, kterým si oba procházejí. Každá snaha napravit vzniklou situaci vede k jejímu podstatnému zhoršení. Fin neslevil ze své nechuti k emotivním hereckým výkonům a ústřední herecké duo Kati Outinen a Kari Väänänen prochází celou kalvárií s obdivuhodnou útrpností, která ale paradoxně prohlubuje pocit účasti. Kaurismäki vždycky miloval losery a vyvržence, na rozdíl od sadistických tvůrců typu Larse von Triera jim však nikdy zbytečně neubližoval. I ve chvílích největšího ponížení jsou Mraky odtáhly film plný důstojnosti, kterou umocňuje právě výrazné barevné ladění scény a pečlivost jednotlivých kompozic.

Sociální cítění krále finské kinematografie se nikdy neprojevovalo lacinými proletářskými gesty nebo citovým vydíráním. V tomto ohledu jsou Mraky více než důstojným nástupcem znamenitého Děvčete ze sirkárny. Pokud něco snímek obsahuje, pak je to nesentimentální soucit, což by stále měla být základní lidská hodnota. Chybí tu hysterie, agitování, idealizace i brnkání na tenké struny laciného melodramatu. Právě proto konec, kdy se oba hrdinové dívají vzhůru k nebi, patří k nejkrásnějším momentům nejen Kaurismäkiho tvorby, ale celé světové kinematografie. Tolik úlevy a optimismu člověk v životě bohužel mnoho nepocítí.