K tvorbě Jeffa Nicholse mám celkem blízko, jeho Úkryt a Bahno z Mississippi považuji za jedny z nejlepších auteurských filmů předchozí desetiletky, které shodou okolností skoro nikdo neviděl. Užil jsem si ale i jeho debut Příběhy zbraní, kde se poprvé prokázal jako velice zručný realizátor se zajímavou vizí. O to víc mě překvapilo, že se po této trojici filmů ubral směrem, který mi k němu na první dobrou moc neseděl. Půlnoční dítě byla taková naivní a ne moc vtahující spielbergovina a Lovingovi už šly tematicky tak strašně mimo mě, že jsem je pro jistotu vynechal. Ačkoliv po zhlédnutí Motorkářů mám chuť zjistit, jestli jsem třeba neudělal chybu.

Každopádně právě s výše zmíněnými Motorkáři se Nichols konečně zase vrací k tématům, které mě zajímají (a to dokonce koketoval s režií nového Tichého místa, nakonec spin-off s názvem První den přenechal Michaelu Sarnoskimu) a jsou přece jen mainstreamu přístupnější. A to i díky obsazení, kam si Nichols suverénně sehnal jedny z nejvyhledávanějších herců současnosti – Austina Butlera, Jodie Comer, Mikea Faista a k nim Toma Hardyho. Jak to dopadlo?

Na úvod se hodí říct, že Motorkáři vychází z fotoknihy Dannyho Lyona, který měl v 60. letech minulého století unikátní přístup ke členům skutečného motorkářského klubu Outlaws a svými fotkami zachycoval veškeré nejzásadnější dění kolem nich. Horší zpráva je, že se z těchto dobových černobílých fotografií (a samozřejmě spousty další rešerše) Nicholsovi coby scenáristovi nepovedlo uvařit dramaturgicky silnější příběh než jen útržkovité vyprávění o svobodě, přátelství a povinnostech, které se s vedením takového motorkářského klubu v dané éře pojily.

Nenechte se zmýlit, spousta těch nejzásadnějších momentů v Motorkářích je skvěle natočená a ještě lépe zahraná. Sam jsem si řadu scén a sekvencí užil vrchovatě. Film ale trpí absencí nosnějšího dramatického oblouku a pokud jste viděli trailery a říkali si, že třeba půjde o temnou gangsterku s motorkáři, něco jako populární Zákon gangu, pak budete odcházet slušně řečeno mírně zklamaní.

Film vypráví o vztahu trojice postav Benny, svobodomyslný rebel bez příčiny (doslova), jeho mentora a lídra klubu Vandals Johnnyho, jemuž se postupně vedení začne vymykat z rukou, a taky Bennyho lásky Kathy, která tu do velké míry slouží jako vypravěč a zároveň emocionální přístav. Nejen, že je pak Nichols zvládl bravurně obsadit, ale navíc jsou to všechno uvěřitelní, překvapivě zranitelní, a přesto často až neochvějně odhodlaní lidé, jejichž osudy vás budou zajímat. O to větší škoda, že žádný z nich tu není přímo hybatelem děje, protože všechno, co se jim stane, je de facto způsobeno vnějšími vlivy. Vlivy, kterým zdánlivě nešlo zabránit, ale jež zároveň nejsou náležitě vysvětleny nebo poctivě ukázány.

Výsledkem je tak dvouhodinový film, ve kterém sice sledujeme pozoruhodné postavy i to, jak se tahle sympatická partička fotrů, řidičů, opravářů, či jen pouhých outsiderů, kterým v životě ujel vlak a oni tak skončili na tom v jejich očích pravděpodobně jediném místě, kde byl svět ještě v pořádku, stává čím dál obávanější, aniž by ale kdokoli z nich měl reálně na to nechat se pohltit světem zločinu, jenž podobné kluby toho času tolik přitahovaly.

Je mi samozřejmě jasné, že Nichols si tohohle všeho musel být vědom, a že nejspíš natočil přesně ten typ filmu, jaký zamýšlel. To ale ještě neznamená, že ho za to budu nutně chválit, protože kdyby se Motorkáři přece jen trochu víc rozjeli, i za cenu toho, že už by nebyli tak věrní skutečným událostem, rázem tu mohla být prvotřídní a vizuálně lahodná dobová krimi, na které by si smlsnul snad i Martin „Cinema“ Scorsese. Ostatně postava Bennyho s tváří Butlera měla všechny předpoklady k tomu, aby se stala další z řady ikonických tragických figur pohlcených zločinem, z nichž má velkou část na svědomí právě mistr sám.

Přehrajte si trailer Přes to všechno jsem však z kina přece jen odcházel spokojený, i když ne nadšený. Jako zamyšlení se nad 60. lety v Americe to je sice málo, a jak už jsem výše naznačil, příběh se neubíral směrem, který bych si osobně přál, i tak ale Nichols zvládl zachytit něco, co mi v dnešních filmech trochu chybí. Rebelského ducha. Každý z hrdinů tohohle snímku v sobě má chuť se proti něčemu bouřit, jít proti systému, plnit si své sny, užívat si života. Jsou to přitom všechno dospělí lidé ocitající se v poměrně vážných situacích, jejich touha po svobodě ale vždy převažuje, a to jakým způsobem v tomto světle jejich osudy Nichols vylíčil, mě jednoduše bavilo natolik, abych při sledování zvládl ignorovat veškeré ostatní výhrady. I proto nakonec dávám smířlivých sedm z deseti, opatrně zvedám palec nahoru a jdu se podívat, kolik dneska vlastně stojí takový Harley-Davidson...protože někdy se na tu krizi středního věku budu muset začít připravovat.