„Nejde o nic zvláštního. Snažte se být na sebe hodní, nejezte tučné maso, občas si přečtěte dobrou knihu, choďte na procházky a pokuste se žít v míru a harmonii s lidmi všech vyznání a národů.“ Na spoiler 40 let starého filmu snad není třeba kdovíjak upozorňovat, obzvláště když se jedná o něco tak celospolečensky přínosného. Věční buřiči Monty Python totiž po více než hodině a půl teasování publika formulovali až provokativně banální, přesto sympaticky hlubokou tezi ohledně toho, co je smysl života.

Než se k tomu však dostaneme, jsme na začátku filmu vystaveni čtvrthodinovému předfilmu o přestárlých pojišťovácích, z nichž se stanou piráti. Už z této sekvence Terryho Gilliama je patrné, že smysl pro absurdní humor propojující každodenní postavy a události se surrealistickými přesahy neopustil šestici komiků ani 14 let od natočení prvního dílu Létajícího cirkusu.

Snímek poprvé viděli američtí diváci na konci března roku 1983, o pár měsíců se dočkalo i britské publikum. Mezitím si Monty Pythoni připsali poměrně překvapivý zisk Velké ceny poroty na festivalu v Cannes a stejně jako v případě předchozího Životu Briana o něj byli zprvu ochuzeni irští diváci, kde bylo promítání kvůli hanobení katolické církve na nějakou dobu zakázáno. Hlavně vinou mnoha sexuálních narážek (a písní) se věková hranice ustanovila na 18 letech, v USA na eRkovém ratingu.

Podle kritiků se pythonovský komediální talent ani tentokrát nezapřel, i když zdánlivě poněkud vyčpěl. Sestavení filmu z jednotlivých skečů, navíc rozdělených napříč sedmi kapitolami o různých životních fázích, působilo jako sázka na jistotu – vždyť podobný model měli Monty Pythoni už velmi dobře ozkoušený z Létajícího cirkusu, a přestože i Svatému Grálu a Životu Briana rozhodně šlo vyčítat určitou fragmentárnost, plynutí příběhu v předchozích filmech přece jen probíhalo poněkud hladčeji.

Zároveň by však nebylo fér považovat Smysl života za nahodilý shluk skečů, které během příprav televizního pořadu zůstaly v šuplíku. Například dlouhý nepřerušený záběr, během něhož mudruje rasistická uklízečka čistící zbytky pana Creosota, nečekaně přesune pozornost k číšníku Gastonovi. Ten nás poté s pomocí pár střihů vyvede z velkoměstského ruchu až k idylickému venkovskému sídlu, kde se narodil a kde následně musí pohlédnout do prázdné tváře vlastní existence. Vyznění už tak skvělých scén je tedy povýšeno jejich skladbou a vzájemnou provázaností.

Přestože devítimilionový rozpočet nepůsobí nikterak přemrštěně, pro Pythony se jednalo o největší balík peněz, s nímž do té doby pracovali. Díky tomu třeba mohli celý týden pracovat na nechvalně známé zvracecí scéně, pro níž bylo použito obrovské množství polévky minestrone – a mimochodem pouhých 12 hodin po důkladném vyčištění zaneřáděných prostor v anglickém Paddingtonu na tomtéž místě proběhla svatba. Nechutná představa.

Vedle tohoto gejzíru filmařské nechutnosti si leckdo jistě vzpomene i na večeři se Smrtkou, píseň o posvátnosti spermií, porod zahrnující přístroj dělající „ping!“, projevy srdečnosti v zákopech první světové války či školní výuku souložení. Přestože sami členové přelomové komediální skupiny s odstupem času považují Smysl života za slabší film, zároveň neopomínají dodat, že v jednotlivých skečích lze nalézt jedny z nejchytřejších a nejprovokativnějších momentů, které Pythoni za svou kariéru udělali. A s tím nelze nesouhlasit.