Když pětice živých Pythonů oznámila, že se k výročí pětačtyřiceti let od svého vzniku sejdou v sérii živých vystoupení, bylo všem jasné, o co jde. Johnu Cleesovi došly peníze na alimenty a musel kolegům poprvé kývnout na další laciný pokus o oživení upadající značky. Nuzáci z celého světa, co nemají na cestu do Londýna a na lístky do O2 arény, pak měli třetí červencovou neděli možnost v přímém přenosu zhlédnout, jak to těm staříkům po letech šlape.

Na rozdíl od předchozích kabaretních šou Spamlot a Not the Messiah si duchovní otec projektu Eric Idle podstatně ulehčil práci. Vzal staré skeče, přidal hudební čísla a všechno to zasadil do velkolepých kulis. On sám pak zestárnul nejmíň, minimálně, co se týče pěveckého projevu – kam se hrabe Gott. Cleese s Palinem velice často ztráceli niť, Terry Jones potřeboval kartičky s textem a Terry Gilliam má i po letech ty nejfekálnější vtipy a kolem nich skotačí spousta hezkých děvčat a chlapců…

A nyní něco úplně jiného…

Omluvte předchozí nejapné pokusy o humor, autorovi bylo důrazně doporučeno, aby napsal opravdovou recenzi.

Jako ve všech návratech, restartech, rebootech a sequalech, kterými je západní popkultura živa, i Pythoni sází na nostalgii, která je ještě umocněna tím, že se sešli ke spolupráci poprvé po třiceti letech. Monty Python živě (převážně) potěší hlavně fanoušky, kteří chtějí vidět staré páky, jak blbnou i v požehnaném věku sedmdesáti a více let. Španělská inkvizice vpadá nečekána, klinika pří klame své zákazníky, tučňáci z Barmy explodují na požádání a zlatým hřebem je šmolka norská, která není mrtvá, jen si hoví. S uspokojením pak musíme uznat, že jejich styl humoru je natolik nadčasový a univerzální, že přežije i tuctové poslepování do jednoho dvaapůlhodinového celku. Jen ten mrtvý teplouš jim tam chybí, nikdo neuměl distingovaného Angličana jako on…

Pokud si chcete Pythony zachovat v paměti jako zuřivě sžíravé narušitele každodenní normality, jejichž humor položil základy snad každé dobré komedie po roce 69, pak se jejich důchodcovským eskapádám vyhněte. Jestliže s nadšením hltáte vše, co stvořili ve svých pošahaných mozcích, běžně citujete z jejich děl a jako vyzvánění máte znělku seriálu, pak to nepropásněte. Osobně patřím do té druhé skupiny a budu upřímně věřit tomu, že jde o jejich rozloučení s fenoménem Létajícího cirkusu.

A pokud to je reklamní trik, jako všechno od Erica Idlea, který by prodal i vlastní babičku, pak měl úspěch. Nemít už všechna jejich DVD doma, běžím si je hned koupit.

A dovolím si ještě osobní poznámku – když na konci „nečekaně“ spustili Always Look on the Bright Side of Life a rozezpívali tisíce lidí v sále a určitě i desetitisíce lidí na různých kontinentech, to mě dojalo jako už dlouho nic. Však vám to teď taky bude znít v uších celý den. Ta píseň je tou nejpozitivnější věcí, co kdy lidstvo vymyslelo.