Ano, možná až moc, ale ono není snadné navázat po čtrnácti letech na jakous takous poetiku filmu, který měl tu romantiku tak trochu navíc a hlavně se trefoval do kulturních odlišností. Ve svých horších okamžicích by se daly obě řecké svatby připodobnit k Babovřeskám, protože i tady většinu fórů nesou na bedrech důchodci v různých stádiích (umělá kyčle, jedna berle, dvě berle, invalidní vozík), jenže to by bylo nefér ke Zdeňku Troškovi. Tady totiž hrají o dvě třídy lepší herci a občas z nich vypadne vtip, který zboří celé kino.

A proto je i druhá tlustá řecká svatba poměrně snesitelná. Navzdory banální zápletce, trablům hlavních hrdinů s dospívající dcerou, nové a přesto staré svatbě, a takovým těm tradičním problémům odkoukaných ze života. Můžu se s vámi vsadit, že si film mnohem víc užije vaše matka, teta, babička nebo jejich manželé, ale pokud v souladu s marketingem vyrazíte do kina v rodinné sestavě, nebudete nijak výrazně trpět. Klasická devadesátiminutová rychlokvaška je umíchaná z instantního prášku, ale má svoje okamžiky, v niž dává najevo, že i pokleslý žánr s pokleslým námětem lze servírovat se ctí. Režírující Kirk Jones (Nanny McPhee, Jak porodit a nezbláznit se) přitom není žádný přeborník, takže bludišťáka si zaslouží ze všech sil píšící a hrající Nia Vardalos. 

Její scénář nestaví na překvapivých rozuzleních, naopak absolvuje předvídatelný, a proto možná i pro rekreačního diváka příjemný a rychle odsýpající slalom ze záchodového humoru, gerontofilních starostí i bolavých srdíček. Divák ví, že rodinná pouta na konci s hlasitým cvaknutím zase zaklapnou, nikdo neumře a všechno bude dobré až na věky. A jestli jim protézy nevypadly, tak tam sedí a žvaní dodnes. A právě ono breptání je největší devízou filmu, nikoliv onen stěžejní děj, ale jednotlivé kameňáky a doprovodné grimasy, které vám postupně rozcukají koutky úst. Není to umění, ale těch nenáročných komedií je rok od roku míň, dokonce i ti Francouzi už toho do našich kin moc nevozí. I proto je Moje tlustá řecká svatba 2 takovou symbolickou náplastí na blbou náladu. Ať už ty tzatziki milujete nebo naopak vůbec nemusíte. 

Přes všechen optimismus ale doufám, že se další léta ponesou ve znamení jiné kuchyně a jiného humoru. Do třetice to může Nia Vardalos zase zkusit za patnáct let. To už snad budu na podobně smířlivou recenzi příliš starý, ačkoliv tématicky - pokud zůstane u stejného obsazení - naopak pořád mladý a nezkušený. Vezměte si z toho, co potřebujete. Současní i budoucí Troškové nebo Poledňákové by z toho mohli odkoukat alespoň ten timing a grif, ačkoliv mám pocit, že pouhým koukáním se ještě nikdo nic nenaučil. Bohužel...