Není Bad Company jako Bad Company. Pochybuji, že o té, která se v našich šířkách uvádí pod názvem Česká spojka, budeme kdy ve VIM psát. Snad možná v souvislosti s retrospektivním článkem o nejvýznamnějších hollywoodských rolích Marka Vašuta. Bad Company alias Mizerná banda je po Kramerová versus Kramer nadlouho zřejmě jediným filmem Roberta Bentona, který dostane naši zlatou cihličku stvrzující  mimořádné kvality snímku. Zbytek Bentonovy dosavadní filmografie je sice po řemeslné stránce celkem na výši,- a tématicky to taky není žádná selanka -, ale celkově jí chybí rys něčeho skutečně výjimečného.

Kdyby v roce uvedení Mizerné bandy bylo debutujícímu Bentonovi pětadvacet let, napsali bychom, že je v jeho netradičním pohledu na Divoký západ nakumulováno spousta  mladické energie. Jenže mu bylo skoro čtyřicet a tudíž se dá mluvit spíše o životních zkušenostech a vyspělosti. Právě tento rozměr je na Mizerné bandě asi nejzajímavější - ukazuje, jak jednoduché je získat zkušenost s temnější stranou života, uklouznout a minout se cílem, což je pravý význam slova "zhřešit." Naivka Drew se chce na začátku pouze vyhnout armádě, ale harcováním s partou výrostků se postupně stává zlodějem i tím, kdo do ruky bere zbraň. Po každé všivárně jím cloumá svědomí a slibuje si, že napříště bude „kráčet po stezkách Páně,“ jenže situace se vždycky vyvrbí přesně opačně. A je v tom zase. Paradoxní je, že i když film postupně přitvrzuje, postavy ztrácejí na nevinnosti a konfrontují se světem, kde je nejlepší odpovědí kulka, vyprávění si stále uchovává  atmosféru příběhů jako z Toma Sawyera a Huckleberry Finna. Příběhů, kde je každý den plný netušených možností a za každým rohem čeká nějaké dobrodružství. Stačí se po nich natáhnout. Do určité chvíle Drewovi jeho svobodu závidíte…

Příběh Mizerné bandy (název lze vnímat jak jako příslovečnou „špatnou společnost“ tak partu nezkušených břídilů) není nijak zvlášť sofistikovaný, ale ani po bezmála 40 letech neuráží diváckou inteligenci. Benton vetknul postavám i prostředí neobyčejnou autenticitu, jednoduchost avšak výstižnost situací a jízlivé čtveráctví, díky nimž film bez úhony prošel mlýnicí času. Na Mizerné bandě není nic, co by na ní mohlo oprýskalo a zteřet. Asi proto, že jde ve své podstatě rovnou na dřeň.

P.S. Při pohledu na Jeffa Bridgese je už v roce 1972 jasné, že Duda Lebowského nemohl ztvárnit nikdo jiný.