Je to dlouhých sedmnáct let, co jsem tu teasoval volné pokračování Mistrova syna  (nebo Opilého mistra, těch oficiálně-neoficiálních názvů je hodně) z roku 1994, které je dodnes považováno za jeden z nejlepších filmů Jackieho Chana. Když jsme ale před pár měsíci dělali speciál k Bruci Lee, znovu jsme se otřeli i o originál z roku 1978, kdy mi došlo, jak zásadní milník to pro žánr mlátičkových filmů byl, je a už navždy bude. Určitě si zaslouží i nějaké další povídání v rámci Encyklopedie akčního filmu, ale u příležitosti 45 let od premiéry se u něj pojďme chvilku pozastavit.

Nebojte se, je to film barevný a v rámci možností zábavný. Je legračně rozkročený mezi dvě éry. Tu papundeklovou s chudými kostýmy a lokacemi (bezejmenná louka se tu až příliš často stává dějištěm osudových duelů), okoukanou tříaktovou strukturou (příkoří-trénink-pomsta), a tradičními tahovými souboji, kdy si bojovníci “skáčou do řeči” končetinami podle velmi sofistikované choreografie. Ale také tu lehkonohou a zábavnou, která naznačuje, že může být líp. Jackie tu ještě neměl dost sebevědomí a prostoru, aby poslal hongkongský akční film směrem ke světlým zítřkům, byl na zápůjčce u producenta Ng See Yuena a jistého Yuen Woo-pinga. Ten byl nadějným režisérem a choreografem a Mistrův syn byl druhou ze dvou spoluprací se začínajícím Chanem. 

Detaily si nechám do speciálů nebo knížek, důležité bylo, že ti dva už se po Škole hada ze stejného roku otrkali, takže stačilo jen převléct kostýmy a zápletku (jsou tu i stejní herci, ať už jde o Pingova otce Simona v roli mentora, nebo korejskou otočkovou stíhačku Hwang Jang Leeho). Mistrův syn vznikal bez vědomí potenciálního úspěchu prvního filmu, ale za kamerou už se vymýšlely podstatně větší “voloviny”. Hlavní hrdina bude nezvedený floutek, který bude poslán na převýchovu ke strýčkovi. Život svého otce při výzvě na “mortal kombat” zachrání díky improvizaci a tajnému umění opilého boxu, což je styl devíti opilých bohů, který je natolik nepředvídatelný, že proti němu ani ten nejzkušenější z protivníků nenachází účinnou obranu.

V Mistrově synovi už se objevilo mnohem víc humoru než v příliš vážné Škole hada, takže byl Jackie víc ve svém živlu a táta a syn Yuenovi ho fyzicky natahovali na samou hranici možností. Finální bitva má skoro deset minut a z Jackieho klauniád je divák dokonale vyčerpaný, protože když se zrovna nepředvádí opilí bohové, snaží se Chan ze všech sil uhýbat před Leeovými nekonečnými kopovými kombinacemi. Tahová/fázová choreografie je i zde základem úspěchu, jenže oba aktéři jedou takovou pilu, že stejně jako se ze 24 obrázků stává plynulý filmový pohyb, prolínají se jednotlivé tahy do fluidní choreografie, kdy už to není o akcích a reakcích, ale snaze přežít a ve vodopádu úderů přijít se změnou taktiky, co přinese kýžené vítězství.

Obrovský úspěch Mistrova syna byl způsoben nejen technickou brilancí, kdy se ze skromné zápletky, rozpočtu i kulis podařilo díky vysokému podílu akčních scén udělat svižný akčňák, ale především oním rošťáctvím. Podobné filmy se braly smrtelně vážně a kontrast zejména s filmy od Shaw Brothers byl evidentní. Jackie Chan, dříve považovaný za boxoffice poison, kvůli snaze producentů udělat z něj nového Bruce Lee, si najednou našel svůj vlastní styl, který si diváci zamilovali. Byl to začátek nové éry, jakkoliv to v roce 1978 ještě nikdo nedokázal pojmenovat. 

Mistrův syn je rozkošně retro, zvlášť se žvatlavým anglickým dabingem a svými přebuzenými zvukovými efekty. Přesto nedá moc práce v něm vidět kouzlo nastupující megahvězdy a jeho stopáž zajistí, že se nebudete nudit ani v “hlušině” mezi nadčasovou akcí. Yuen Woo-ping o pár let později objevil i Donnieho Yena nebo Jeta Li, takže úspěšně roztáčel kola hongkongské akční kinematografie až do doby, než si odskočil do Hollywoodu natočit Matrix. V roce 1978 se však on i Chan ocitli na louce za městem s kamerou a pár nápady. Jejich film zůstává i po letech důkazem, že když vám chybí čas i peníze, musíte vsadit všechno na snahu zaplnit díru na trhu. zůstat sám sebou a dřít do úmoru, abyste předvedli víc, než konkurence v tom, na čem váš žánr stojí a padá. Není to raketová věda, když to svedete vlastníma rukama a nohama, no ne? Ong-Bak o pětadvacet let později by mohl vyprávět. Ale o tom až v příštím V.I.M.