Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.
Místa | 2014
csfd  imdb
US premiéra: nestanovena
CZ premiéra: 18.09.2014
režie: Radim Špaček
hrají: Jan Cina, Johana Matoušková, Vladimír Polívka, Taťjana Medvecká, Robert Nebřenský

Místa: Recenze


ikona
xxmartinxx
Jak se povedl nový český film od tvůrců Pout? 

Pouta nasadila laťku. Nebyla sice dokonalá, představovala ale vkročení na cestu, na jakou nejspíš všichni chceme, aby se tuzemský film vydal. Dorovnat tenhle zasloužený hype byl prakticky nemožný úkol, protože tentokrát už na Radima Špačka nároky klademe, tentokrát už nebudeme překvapení za samotné gesto. Vlastně naopak – lidská škodolibost je připravená se každého nedostatku chytit a zveličit ho. A záminek bohužel není málo.

 

Především se v nich totiž odkrývají jisté limitace, které Špaček a scenárista Ondřej Štindl mají, a ukazují, že do nekonečna a ještě dál s jejich filmy nejspíš stoupat nebudeme. Těžko říct, jestli lze poměrně chladné přijetí označit za vystřízlivění, na druhou stranu to s ním není nutné přehánět. I když Místa v mnohém zklamou, pořád jde o práci schopných tvůrců. Jen se s ní snáz nesouhlasí.

Přední problém není těžké určit: bezčasí. Tvůrci ho milují. Potřebují ho. Na jednu stranu by bez bezčasí Místa nefungovala, stejně jako by bez něj nefungovala Pouta, protože na obou dílech je skvělé právě intenzivní vykreslení zatuchlého ovzduší. Bezčasí je působivé, atraktivní a dobře se s ním pracuje, aby byl výsledek silný a efektní. Jenže taky nemůže být všude, stejně jako nemůžete do úplně každého jídla přidat čilipapričky jen proto, že vám chutnají na pizze. Do kakaa se prostě hodí víc cukr.

 

A devadesátá léta jsou rozhodně kakao. Zatímco sedmdesátá a osmdesátá z Pout skvěle korespondují se stylistickou bezcílností, devadesátá léta jsou a vždy budou velmi konkrétním časem, kdy se děly konkrétní věci a před lidi byly postaveny nové, zcela konkrétní možnosti a výzvy. Není divu, že tolik diváků má vůbec problém pochopit, že se má děj odehrávat během nich.

Na jednu stranu je ona bezcílnost velmi působivá a příběh tří hrdinů, kteří se potloukají světem a neví, co dělat, má jistou naléhavost a přesvědčivost. Střet introverta, extroverta a dívky mezi nimi sice vyznívá poměrně klasicky, nicméně vyznívá. Celková zdánlivá nedotaženost všech motivů se mi v podstatě zamlouvala, navozovala nepříjemnou a intenzivní atmosféru, jakou z tuzemského filmu člověk necítí často. Jenže na konci toho všeho stejně zůstane otázka, proč jsou tyto prostředky využívány zrovna na vyobrazení tohoto příběhu z této doby.

 

Radim Špaček říká, že má být v podstatě jedno, kdy se děj odehrává. Proto ostatně nevidíme nějaký ukotvující nápis „jsme v devadesátkách“. Byl vyškrtnut, stejně jako vnitřní monology introverta Adama, jehož očima příběh sledujeme. Tyhle vnitřní monology měly mimochodem osvětlovat, kdo jsou hrdinové, co dělají, kolik jim je let, kde žijí – po jejich vynechání se nic z toho nedozvíme, protože... no protože bezčasí, no. A opět. Je to působivé. Jenže proč?

Proč se vlastně děj neodehrává v současnosti, když na době nezáleží? Proč se zde rozjíždí tak konkrétní a časově a místně podmíněná podzápletka, jakou je sudetské trauma odsunu? Trauma, které nikam nedojde, samozřejmě.

 

Mimo tuhle fixaci na bezcílnost poněkud tahají za uši strojené dialogy. Jedním z důvodů, proč se děj odehrává před dvaceti lety, je prý to, že se Ondřej Štindl poněkud bál, že by se mu nepodařilo zachytit současnou mluvu teenagerů. Těžko ale říct, jestli se mu podařilo zachytit tu z devadesátých let, protože chvílemi prostě hrdinové „mluví divně“. Oni se ostatně i „chovají divně“, ale to souvisí opět s depresí hnanou do extrému, jejíž zdroj prostě nevidíme a necítíme.

O postavách vlastně nevíme víc, než že se mají opravdu špatně, že nevycházejí se svými rodiči a že nevědí, co mají dělat. Trochu tu bliká „Twilight kontrolka“ absolutní nevyprofilovanosti a nekonkrétnosti. Jenže bezčasí, že jo. V něm se nedá moc tvořit charakter, to by nebylo ono.

 

Nakonec nezbývá než uznat, že Místa umí zapůsobit, umí se dostat pod kůži, nicméně se těžko hádá, proč to vlastně dělají, co chtějí říct. Špaček navozuje nesnesitelně věrohodně (míněno v dobrém) pocit nekonečné nudy a nespokojenosti, který hrdinové prožívají, ale já nemůžu za boha přijít na to, proč to má být můj problém. Proč to má být problém kohokoliv. Zatímco z Pout vyplývalo, jak zkažená byla jejich doba, jak se v ní nedalo žít a jak byla nesnesitelná, Místa pouze ukazují tři pasivní, ukňourané postavy, co by nejspíš neuměly žít v žádné době, natož v bezčasí. Nakonec máte leda depresi a nevíte proč. Fakt díky.

Verdikt

avatar6/10

xxmartinxx

Výsledné hodnocení ujišťuje, že jsou Místa nadprůměrným, zvládnutým filmem, který po Poutech rozhodně dává smysl a není nepochopitelným omylem. Omyl je pouze užití stejných principů na jinou dobu, jiný příběh a jiné postavy.


Podobné filmy


Hodnocení redakce

  • avatar7/10

    Mr. Hlad

  • avatar5/10

    KarelR


Hodnocení čtenářů

  • avatar4/10

    Snura

  • avatar2/10

    lekr

© copyright 2000 - 2022.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace