Rok 1996 v kinech pro mě byl div ne cinefilským probuzením ve smyslu blockbusterové revoluce. Právě tehdy jsem ve čtrnácti letech začal do setmělých sálů chodit skutečně hodně. Třikrát na Den nezávislosti, čtyřikrát na Twister, pětkrát na Skálu… a pětkrát taky na Mission: Impossible. Nebo možná víckrát. Jeden hit vedle druhého, ale právě celovečerní zpracování mého oblíbeného seriálu (viz můj nick, pro ty kdo ten příběh ještě neslyšeli) bylo favoritem letního programu. Když jsem z filmu vycházel, chtělo se mi surfovat na rychlovlacích, balancovat nad podlahou serverovny v CIA nebo uhánět jako o život skrz pražské uličky a prosklené stěny neexistujících rybích restaurací.

Brian De Palma ozdobil na první pohled povrchní thriller svým nezaměnitelným citem pro postavy a pomohl vrchnímu hollywoodskému narcisovi Tomu Cruiseovi zbourat jeden kult. Ze seriálové týmovky, v níž všichni členové táhli za jeden provaz, udělal sólovou jízdu a paranoidní drama o očištění vlastního jména. Patriarchu celého brandu, Jima Phelpse, De Palmova verze staví do pozadí, aby dala vyniknout novému a dravému agentovi Ethanu Huntovi. Po pražské misi, která se krutě nepovede, je Ethan nucen na útěku poskládat nový tým z ne úplně ideálních kandidátů a vydat se na zdánlivě nesplnitelnou misi. Zahrajte úvodní znělku a máte mě v kapse, ale De Palma samozřejmě udělal mnohem, mnohem víc. Rok po bondovské renesanci ve Zlatém oku a dávno před Jasonem Bournem, nabídnul světu amerického Bonda, kterému sice pár centimetrů do ideální míry chybí, ale vynahrazuje si to absencí pudu sebezáchovy. Tom Cruise začíná jako horlivý agent, ale s plíživou samozřejmostí ho De Palma scénu za scénou posouvá do superhrdinských kousků až k finální scéně s TGV, která vrcholí kaskadérským kouskem jak z Rychle a zběsile.

Mission: Impossible však ani tyhle rošády neubližují. Může se opřít o skoro až hitchcockovské napínání, kterému přihrává skvělý casting ve vedlejších rolích, dirigovaný skvělým De Palmou. Právě jeho zkušenosti jsou nehmatatelnou, ale jednoznačně přidanou hodnotou. První film možná vykořisťuje seriálovou předlohu, ale zároveň působí oproti svým následovníkům až komorně. Pro Toma Cruise je to přitom začátek nové éry, protože Mission: Impossible byla prvním dítkem jeho nové produkční společnosti. Dnes stojí film ve stínu sequelů a mluví se o něm hlavně v souvislosti s Cruiseovou pražskou anabází, kdy ho místní úředníci natřeli, když v den natáčení navýšili ceny a odmítli se s produkcí dohodnout. Byznysově nezkušený Cruise jim uhnul, ale zapřísahal se, že už se do Prahy nikdy nevrátí. Staré křivdy byly naštěstí zapomenuty a část čtvrté Mission: Impossible se do českých ulic vrátila, i když tentokrát stověžatka zaskakovala za Moskvu.

Jak už bylo řečeno, byl jsem na tom filmu mnohokrát v kině a ještě víckrát jsem ho viděl od té doby. Tradiční znělka Lalo Schifrina mi zněla v hlavě při snídani i úprku na autobus do školy. Nechtěl jsem být James Bond, chtěl jsem být Ethan Hunt. Tom Cruise se možná na place kreativně pral s De Palmou (zvlášť na začátku, kdy ještě ani nebyl hotový scénář), ale právě jejich přetahování o duši filmu a jeho tón, dělá z první Mission: Impossible tak zajímavou špionážní epizodku, jako by rozkročenou mezi několik dekád. Je velká škoda, že se na ni od renesance celé série, kterou započal čtvrtý díl, vzpomíná tak málo, protože už před čtvrt stoletím Cruise položil základy, na nichž staví dodnes. Včetně toho, že se vrhá do všech kaskadérských kousků, ačkoliv mu hrozí utopení nebo odfouknutí ze střechy vlaku. Hollywood nemá moc sérií, které by si držely nejvyšší laťku takhle dlouho a s výjimkou rozpačitého druhého dílu vždy dodaly slíbenou kvalitu (ano, včetně trojky). Tak si udělejte na tenhle origin zas jednou čas. Zaslouží si to, protože stárne zhruba stejně pomalu jako Cruise samotný.