Kdybyste se v roce 1986 v Hollywoodu ptali, kdo bude příští velkou režisérskou hvězdou, jméno Roland Joffé by asi zaznělo víc než jednou. Rodák z Londýna se po několika televizních filmech postavil za kameru u válečného dramatu Vražedná pole, ze kterého se stala klasika, a druhá Mise vyhrála na festivalu v Cannes. Oba snímky navíc uspěly na Oscarech, takže bylo jasné, že ho čeká velká kariéra. Ale protože většina z vás teď asi přemýšlí, co je to za člověka a proč jeho jméno nezná, asi vás nepřekvapí, že to úplně nevyšlo. Proč a jak, tím se teď zabývat nebudeme, faktem však zůstává, že málokterý tvůrce vstoupil v osmdesátých letech do velkého filmového světa tak jako právě Joffé. 

Mise (nebo chcete-li Misie) je historická podívaná tradičního střihu plná nádherných záběrů na jihoamerickou džungli. Všechny ty hřmící vodopády, skvostná výprava a hrdinové šplhající po skalách podél milionů tun padající vody naprosto berou dech. Už jen jedna z prvních scén s nebožákem, kterého domorodci přidělají na obří kříž a pošlou po rozbouřené řece vstříc osudu, je dokonalou ukázkou filmového umění a velkoleposti. A když si pak Jeremy Irons sedne na kámen mezi domorodci, vytáhne hoboj a rozezní se Morriconeho Gabriel´s Oboe, člověku najednou dojde, co Martin Scorsese myslí, když říká „this is cinema“. Mise je čistá audiovizuální nádhera. Tím to ale nekončí. 

Joffé a scenárista Robert Bolt, jenž epické podívané uměl jako málokdo (na kontě má Lawrence z Arábie nebo Doktora Živaga) dovedou do tohohle světa plného nádhery zasadit i silný příběh s hrdiny bojujícími sami se sebou, se světem i s vlastními hodnotami. Jeremy Irons měl jen málo lepších rolí a jeho přemýšlivý, starostlivý Gabriel, jenž chce v krutém světě vykonat alespoň trošku dobra, je hrdina, jemuž nelze nefandit. De Niro si tu naproti tomu musí projít viditelnějším očistcem a vykoupit se před Bohem i sám před sebou a příběh obou zcela rozdílných mužů, kteří zjistí, že nakonec budou muset bojovat za stejnou věc, ale každý jinými prostředky, se spojí ve velkolepém finále. 

Mise je ten typ historického dramatu, jaká dnes vznikají spíš výjimečně. Výpravné, nádherné, výtečně zahrané, ale také vcelku pomalé, chvílemi až meditativní a když už bych ho měl popsat jedním slovem, tak „poctivé.“ Hollywoodská epika ze staré školy, která se nebojí sázet na volnější tempo, aby si diváci mohli vychutnat její nádheru, krásu, naději a radost, jakou prožívají hrdinové, i emocemi nabitý krutý závěr. Kvůli faktu, že Joffé evidentně veškerý svůj talent spotřeboval na první dva velké filmy, se o jeho Misi nemluví tak často, jak by si zasloužila. A je to škoda.