V českých kinech (ostatně stejně jako v těch zahraničních) stále převládá sucho, a tak se k nám dostávají do kin i filmy, u nichž by to člověk už nečekal. Jedním z nich je bezesporu Minamata, malý nezávislý kousek s Johnnym Deppem, který ale přišel na svět už před dvěma lety, tedy v době, kdy Hollywood nad oblíbeným hercem zlomil hůl a ve většině zemích skončil titul na VOD. Jenže čeští distributoři si asi po jeho vyhraném soudu herce s Amber Heard a znovu získané mediální popularitě řekli, že by si tato upozaděná „deppovka“ mohla najít v kinech své místo. Tenhle kousek ovšem návštěvníky kin do sedačky svými emocemi či napětím úplně nezavrtá.

Sledujeme skutečný příběh špičkového fotografa Williama Eugenea Smithe, legendy v oboru a veterána z magazínu Life, který už byl ale na počátku 70. let vyhořelý, chlastal, dlužil, kam se podíval, na všechny nadával a jeho rodina s ním nechtěla mít nic společného. Jenže pak za ním přišla japonská překladatelka s prosbou o pomoc. V jejím rodném rybářském městě Minamata totiž už mnoho dochází k tragédii. Tamní chemická továrna do zdejších vod vypouští jedovaté látky, po nichž mají lidé ve městě zdravotní problémy, další trpí vážným postiženým a v mnoha případech končí otrava smrtí. O tzv. minamatské chorobě však nechce vedení továrny ani japonská vláda ani slyšet, a tak chudí lidé i aktivisté doufají, že se o tragédii konečně dozví svět. A to má zařídit právě Smith, jenž může celou situaci změnit svými fotkami.

Námět je tedy hodně nadějný a silný a nezávislé podmínky mohly zaručit i odvážný přístup. Jenže režie v podání Andrew Levitase skončila někde na půli cesty. Režisér sice umí navodit správně komorní a osobní atmosféru se správně pomalým tempem, v němž se nikam nespěchá a snaží se, aby jednotlivé nehezké obrázky nemocných lidí dostatečně vyzněly. A zároveň se mu daří poměrně úspěšně znázornit, v čem tkví pravá síla fotografie. Dobový feeling mu také nedělá problémy, kamera umí vykouzlit několik hezkých záběrů a i ve slabších chvílích ho dokáže podržet za všech ohledů přesný Johnny Depp, jenž tento životopisný kousek táhne neúprosně vpřed a dokazuje, že by si ještě nějakou tu velkou roli rozhodně zasloužil.

I přesto Levitas dost mrhá potenciálem a netěží silné téma ani zdaleka tolik, jak by si zasloužilo. Místo toho, aby se vydal odvážným směrem, se v druhé polovině vydává klasickou hollywoodskou cestou, v níž se jede podle šablony a absolutně nic vás tu nemůže překvapit. Režisér tak spíše po většinu času brousí po povrchu, jednotlivé výjevy v člověku nijak nerezonují a po emoční stránce se jedná o poměrně chladný a nepřístupný snímek. Levitas navíc není v mnoha pasážích sebejistým vypravěčem. Vztahy mezi postavami jsou zde jen ledabyle nahozeny, vedlejší aktéři jsou až příliš černobílí a jednání hlavního hrdiny v druhé polovině působí dost zkratkovitě a nedotaženě.

Přehrajte si trailer Minamata sice svým způsobem splní svůj účel a dodá jednu nepěknou lekci z japonské historie, o níž jste možná měli jen pramálo tušení. Jedná se ovšem o tu část dějepisu, která ve vás nezanechá kvůli nejistému podání po pár dnech vůbec žádné stopy. A kdyby tu nehrál Johnny Depp, zapomněli byste na film možná ještě rychleji. V první polovině má přitom Levitas nakročeno velmi nadějně, čím více však sklouzává k zajetým postupům a předvídatelnosti, začíná bohužel mrhat potenciálem a nudit. Žádný průser Deppův poslední film před nedobrovolnou pauzu sice není, sebevědomější režijní ruka by mu však jen prospěla.