Psát o filmu jako Just Friends je jako psát o dalším dílu amerického sitcomu, který včera běžel v televizi. Jde o romantickou komedii, která nese znaky všeho, co si od filmu s tímto označením slibujete včetně zápletky, mladých herců, stylu humoru a vyvrcholení. Jde o film tak předvídatelný jako je skořápkář po desíti pivech a originálních svěžích prvků je přesně tolik, aby to vystačilo za nehet. Zkrátka a dobře – všichni jste podobných filmů viděli aspoň deset, všichni je máte prokouknuté a nepotřebujete k tomu zvlášť silné brýle. Ale přesto jste z nějakého důvodu tenhle článek otevřeli, takže se pokusím nastínit alespoň nějaké poznatky, kvůli kterým byste snad Přátele nemuseli zatracovat, přestože jsou k tomu třeba už kvůli posteru (neříkejte, že vám neevokuje Zamilovaného profesora ;) tak nějak předurčeni.

Příběh podobných filmů nebývá z nejkomplikovanějších, ostatně ani zde tomu není jinak. Hrdina byl v mládí tlustý, měl malé sebevědomí a jeho žena snů mu řekla, že budou nadosmrti kamarády, přestože on by ji chtěl svalit na lože a udělat jí kupu dětí. K tomu se nakonec odhodlává až za deset let, kdy už se věci mají trochu jinak. Z něj je hubený prosperující hudební producent s vysokým sebevědomím a ona, přestože vypadá jako úkaz z Ripleyova muzea kuriozit, stále nemá chlapce. Karty jsou rozdány, našemu hrdinovi však není přáno. Putování na hranici vysněného soužití mu zkrášlují zcela nepodstatné epizodky související se zaměstnáním, minulostí, která ho dohonila a spoustou postřehů ohledně okolí, které to bohužel nestihly včas (rozuměj „hrdina někam spadl“). A tak dále, až ten šťastný zvonec nakonec zazvoní. Hraje k tomu poměrně dobře vybraná hudba z instrumentů kapel jsoucích zhruba ve stejné věkové kategorii jako všichni přítomní, celé to trvá slabou hodinku a půl a přestože zcela předvídavě, odsýpá to svižně jako na drátkách.

Co se týče žánrového vymezení, lhal jsem vám. Just Friends nejsou romantickou komedií, přestože to asi uslyšíte z mnoha stran. Romantiky jsou tu všehovšudy dvě minuty a odbyde se pochopitelně na konci (pokud to považujete za spoiler, pak se omlouvám, zjevně bude tohle váš první film ;). Zbytek je… no ano, můžeme říci komedie. Komedie toho rázu, kdy opilý teenager srazí autem vánoční výzdobu chlapíka, který celý rok žije jen proto, aby mohl sousedům ukázat, že má nejkrásnější vánoční výzdobu v ulici. Řachandu toho stylu, když je někdo zasažen projektilem z paralyzující pistole, legračně sebou kroutí a pak spadne z verandy a původce výstřelu upustí jen suché „oops“. Možná jste získali pocit, že jsem se naladil na ironickou vlnu, skutečnost je však taková, že většina z těchto výstřelků skutečně je vtipná, přestože je odněkud okoukána či přímo sprostě zkopírována. Důvody jsou dva. Režisér Roger Kumble (Velmi nebezpečné známosti, Prostě sexy) je prostě umí natočit o kus lépe, než by to učinili jeho kolegové. A dokáže pracovat s herci, kteří zkrátka ví jak a kam sáhnout, jak se zatvářit do kamery, když se jejich kolegové nedívají nebo jsou mimo záběr, či vydržet stát bez hnutí obličejového svalu když za nimi dopadne hořící umělohmotný sob.

Ostatně, není se čemu divit. Celá herecká smetánka už dávno zvládla průpravu u Kumbleových režisérských kolegů a zde si stačilo jen na pár těch fíglů vzpomenout. Sestavu vede Ryan Reynolds alias původce všeho „zla“ ze Sexy párty, který mě mimochodem stále utvrzuje v tom, že je dobrý herec, jen hraje v průměrných filmech (a co by bez něj zbylo třeba v Bladeovi 3?) a stále čeká na to velké vypíchnutí v obřím blockbusteru, kde si ho konečně všichni zapamatují. Úlohu jeho sparingpartnera, věčnou kamarádku a jednou snad i milenku, ženu a babičku, si příjemně užívá Amy Smart (Road Trip), i když herecké kvality jistě nejsou to, proč byste si ji měli zapamatovat. Ve skutečnosti úplně postačuje, že je blonďatá, umí se smát a Ryan Reynolds je z ní viditelně naměkko. Ano, přátelé, chemie v téhle komedii opravdu funguje se vším všudy a tak je velká škoda, že tvůrci ohledně romantické linie netlačili trochu víc na pilu. O kolik více se mohl zvednout potenciál při věčném jiskřivém špičkování na úkor legračních srážek, ran do hlavy a podobných taškařic? O hodně! A film by po pár hodinách od zhlédnutí nemusel působit tak tuctovým dojmem. Takhle si budete pamatovat asi jen k sežrání přehrávající Annu Faris, která svou nesnesitelně otravnou celebritu dotáhla na absolutní hranici možností. Jak by řekl jeden můj známý, „prostě to dává“ ;).

Takže, jak už jste jistě pochopili – Just Friends je svižně natočený neurážející standard, zaměnitelný prakticky za cokoliv, co u nás proběhlo řekněme za poslední tři roky. Pár scén stojí za vytesání, pár za spláchnutí, ale tak už to v tomhle kousku filmového světa bývá. V čem však Kámoši rozhodně vynikají nad ostatními: Není v nich žádná scéna s tělesnými tekutinami, důchodci ochutnávajícími fekálie, prasklými kondomy či podobnými evergreeny, které do nás tvůrci teenagerovských polízanic pumpují ze všech stran. Za to dík, stejně jako za ten pocit, že to mohlo být po všech stránkách horší, ale někdo prostě věděl, za jaký konec to chytit a dokázal skvěle zabalancovat na hranici svěžího humoru a trapnosti. S tím poměrem komedie/romantika je to sice těžce na štíru, ale čert to vem. I v realitě se u holek hraje především na kamarádství, tak nakonec, proč tu vlastně nějaké city vůbec hrotit ;).