Herec a režisér Clint Eastwood dokázal za svůj život tolikrát resuscitovat svou kariéru, že by jeho životopis mohl sloužit jako učebnice hollywoodské filmové školy. Zatímco jeho vrstevníci pomalu odcházeli do důchodu, Clint zvládl pokaždé zařadit vyšší rychlostní stupeň. Navzdory tomu, že se proslavil jako herec drsných rolí, jeho režijní dráha jej zavedla od westernů, kriminálek, thrillerů, komedií a válečných filmů až k hlubokým lidským dramatům. A ačkoli bych nerad některý z jeho oblíbených žánrů vyzvedával, právě poslední zmíněný přinesl Eastwoodovi největší – a po právu zasloužený – úspěch, když v roce 2004 natočil boxerské drama Million Dollar Baby. 

Když se řekne boxerské drama, všichni víme, co si člověk vybaví. Tvrdou dřinu podceňovaného outsidera, jenž musí ve finálním střetnutí sobě i světu dokázat, že na to má. Zkrátka Rockyho Balbou. Eastwood si prostředí boxerských zápasů částečně osahal už v akčních komediích Nikdy neprohrát (1978) a Vždycky zvítězit (1980), nicméně tyhle kousky odvál čas. Oproti tomu Million Dollar Baby představuje skutečné sportovní drama z prostředí profesionálního boxu, v němž Eastwood pečlivě dodržuje žánrový syžet čistokrevných boxerských dramat. A to až do okamžiku, než si uvědomíte, že ve skutečnosti jde o úplně něco jiného. Totiž o citlivý lidský příběh, kde sportovní stránka představuje pouhou kulisu, v níž se navzájem proplétají osudy tří ústředních protagonistů – tvrdohlavé Maggie (odzbrojující Hilary Swank), stárnoucího trenéra Frankieho (Clint Eastwood v jeho ikonické nabručenosti) a bývalého šampiona Eddieho (otcovsky charismatický Morgan Freeman). 

Rozhodnutí Clinta Eastwooda udělat krok do neznáma a zasadit děj filmu do prostředí ženského boxu svědčí o velké touze odvyprávět příběh, jaký jste dosud nikdy neviděli. Kdyby místo Hilary Swank byl řekněme Jake Gyllenhaal (viz Bojovník z roku 2015), těžko by film dosáhl takové hloubky a takové intenzity. Vděčíme za to Jerrymu Boydovi, boxerskému manažerovi, jehož zapomenutou stejnojmennou povídku zadaptoval v té době začínající scénárista Paul Haggis (Crash, Casino Royale) do podoby jednoho z nejdojemnějších boxerských dramat vůbec. Dlužno ovšem dodat, že navzdory silné látce měl film velmi problematickou cestu skrze mnohaletý development hell, z něhož jej nakonec vytáhl právě Eastwood. A udělal dobře. Z Million Dollar Baby se totiž stal absolutní hit, který posbíral sedm nominací na Oscara a čtyři z nich proměnil – nejlepší film, nejlepší režie, nejlepší herečka v hlavní roli a nejlepší herec ve vedlejší roli (Morgan Freeman). 

Příběh o dívce, jejímž snem je stát se profesionální boxerkou, přetavil Eastwood zdánlivě do podoby klasické cesty bezvýznamného človíčka za americkým snem, jenom aby si tím připravil půdu pro skutečné drama odehrávající se zcela mimo boxerský ring. Postupné probouzení citů a budování vztahů mezi třemi diametrálně odlišnými osobnostmi v podání dvou hereckých legend a jedné mladé oscarové herečky (Kluci nepláčou) je společně s boxerskými zápasy emocionální předehrou, která vás nijak nemůže připravit na blížící se trauma. A utrpíte jej pokaždé, kdy se rozhodnete k Million Dollar Baby vrátit. Na ten emoční šok z toho, co přijde v posledním dějství, vás nedokáže nic připravit a bude vás to bolet při každém shlédnutí. 

Lví podíl na drtivém emočním dopadu na divákovu nervovou soustavu má pochopitelně Hilary Swank, jejíž Maggie je ukázkou nezlomného odhodlání a buldočí povahy. Ačkoli měl Eastwood zpočátku pochybnosti o tom, zda je Hilary díky křehké fyzické konstituci ideální volbou pro ztvárnění tvrdě trénující sportovní mašiny, dokázala se na natáčení připravit tak, že její fyzické proměně zcela uvěříte. A jakmile začne boxovat, budete jí držet palce a trpět při každé obdržené ráně. Nemluvě o tragédii a žalostném stavu, do kterého se jejím následkem dostane. Scény, kdy bezmocně leží upoutaná na lůžko s vědomím, že už nikdy nevstoupí do ringu a prosí Frankieho o pomoc, se díky Swank řadí mezi ty nejdojemnější a nejsmutnější scény, jaké kdy Eastwood natočil. 

Jeho režie je přitom příjemně staromilská, tak jak si tento svůj režijní styl v průběhu desetiletí na hollywoodské scéně osvojil a jak jsme u něj zvyklí, ať už jde o Nesmiřitelné (1992) nebo o pozdější Gran Torino (2008) nebo Richard Jewell (2019). V jednotlivých dějstvích si můžete odříkávat gramatiku použitého filmového jazyka a těšit se z každého příběhového motivu, tak typického pro Eastwoodovy filmy. To samé se sice nedá říct o Eastwoodovi jako o hudebním skladateli, protože hudbu pro Million Dollar Baby si skládal sám, nicméně nepředpokládám, že by si kdokoli pamatoval byť jen jeden jediný tón z těch ponurých tlumených ambientů. 

Tragický konec hlavní hrdinky pochopitelně nahrává určité společenské kontroverzi, kdy vůči sobě stojí dvě protichůdné hodnoty – právo na důstojný život navzdory maximálnímu tělesném postižení a právo na důstojnou smrt z důvodu maximálního tělesného postižení. Sám Eastwood se k této kontroverzi vyjadřoval tak, že cílem bylo natočit film o americkém snu a vyznění závěru filmu nemělo být chápáno jako neúcta k životu. Ať už se ale na Million Dollar Baby budete dívat jakkoli, v prvé řadě uvidíte nádherně odvyprávěný příběh o překonávání vlastních limitů, ale také o pohnutých lidských osudech, kde už nepomůže ani nezlomná víra v lepší zítřky. A ačkoli nelze veškeré zásluhy připisovat pouze Eastwoodovi, pravdou je, že natočil nezapomenutelný filmový zážitek a v rámci své vlastní tvorby i hořkosladký epitaf lidským snům a touhám.