Nad tahy domácích distributorů leckdy lamentujeme, tentokrát si ale zaslouží pochválit. Nasazení Mikulášových patálií na druhou půlku prosince se nakonec ukázalo jako velmi prozřetelné – a dokonce i velmi výchovné. Málokterý film totiž zvládá tak úhledně shrnout vánoční poselství, mlácená do hlavy i na krabicích se zlevněným cukrovím, a přitom nepodlézat.

Adaptovat populární vyprávěnky Reného Goscinnyho o rošťákovi Mikulášovi není dvakrát vděčný úkol. Velkou část její poetiky prodají jen slova, osobité kouzlo látce vtiskl i ilustrátor Jean-Jacques Sempé se svými úspornými kresbami. Kdo je nezná, stihne si je zamilovat už během úvodních titulků, kde jsou rozhýbány s takovou úctou a láskou, že se člověk musí bát, aby za bukem nečekala jen nostalgicky suchá pocta literární klasice.

Nečeká. I když si Mikulášovy patálie z knížek přitáhly všechno důležité – typizované postavy rodičů, učitelů a spolužáků, které se v hlavě dítěte mění v zábavné figurky, spontánně-naivní klukovské uvažování, ale i dar budovat komické situace a schopnost korunovat je velmi údernými pointami (často ryze vizuálními, díky čemuž nehrozí, aby film imitoval jen rozhýbaný doplněk ke knihám). Adaptování tu proběhlo doslova ukázkově, protože různé krátké povídky se slily v soudržný děj a až z něj se vytahují menší či větší zábavné střípky.

V rámci zvolené žánrové škatulky se pak nešlo pohybovat s větším přehledem. Rank „hřejivé rodinné retro francouzské provenience“ se může zdát přežitý, zvlášť, když se člověk rozhlédne po obrázcích z filmu a uvidí na nich karikaturu mračícího se pana učitele a rozjívené člobrdy se školními aktovkami. Jenže výhra Mikulášových patálií začíná právě už u odvážného castingu (v rámci filmového světa bezchybně fungujícího), a končí ve chvíli, kdy se z komediálních drobností vylouhuje dojemná připomínka toho, že není nad pohodu v kruhu rodinném.

Od rozjívených lumpáren ze starého světa k univerzálnímu moudru… ano, vážně ideální film pro vánoční svátky.