Francouzi šli do sebe. Přišli na to, že válka není úplně košer. Docvaklo jim, že testy nukleárních hlavic kdesi na atolech taky nejsou úplně fajn (pokud nechcete vyšlechtit Godzillu). A dokonce si uvědomili, že je divné vzývat fotbalový nároďák, složený hlavně z přistěhovalců a z mladé krve z kolonizovaných zemí, a přitom nejít do sebe. A protože Francouzi teď chtějí poučovat hlavně výbojné Amíky, z jejich kulturní sféry přichází spousta zpráv o tom, že válka je špatná. Reflexe manévrů v Alžírsku je v tomhle směru zvlášť výhodná, protože vytahuje z národních dějin pevné podloží pro poctivé válečné žánrovky, opepřené tím, že se tématu věnovalo hodně pozornosti i na vládní úrovni.

Mezi nepřáteli se zdá se povedlo víc než Den vítězství. Přesto to byl Den vítězství, který si urval oscarovou nominaci (snad pro svůj okázalý humanismus), zatímco Mezi nepřáteli, handicapovaném cejchem druhého v pořadí, do zámoří snad teprve míří, a to bez velkých fanfár. Přijde mi t trochu unfair, ale co čekat. I my jsme byli unfair, když jsme Mezi nepřáteli před půl rokem zasklili – do regulérní recenze se mi nechtělo, protože Siriho filmu po mém soudu schází něco výjimečného, jak v tom negativním, tak v pozitivním slova smyslu. Je to kvalitně odvedené řemeslo, které sbírá sympatie hlavně nestandardním rozmístěním postav a žánrovou jistotou. A tím, že je z Evropy...

Za mořem by jistě vypíchli heroje a poslali jej do nějaké vzrušující akce. Francouzi ale sestavili v podstatě normální partu vojáků - zaprášenou, prolitou chlastem, občas naštvanou, jindy zdeptanou a většinu času ne moc dobře naladěnou - a poslali jí do další mise, která ukazuje, že válka není cool. Že někdy zatraceně bolí. A že její smysl pro paradoxy je někdy až příliš tvrdý a že její aktéři – zvaní lidé – jsou až příliš krátkozrací na to, aby jim došlo, že nás Všemohoucí nestvořil proto, abychom po sobě stříleli. Mezi nepřáteli zkrátka servíruje v úhledném balení všechna ta prověřená humanistická poselství. Nic proti tomu. Problém mám jen s tím, že pod dozorem Floranta Emilia Siriho, jemuž neúspěch s Rukojmím zamezil v útoku na Hollywood, ty moudré myšlenky nedrásají hlavu tak silně jako u Kubricka, Stonea, Cimina nebo i Mendese. Vím, že za tenhle vrcholně subjektivní soud mě fandové filmu odstřelí, ale myslím, že právě tady je vidět rozdíl mezi umělcem a pouhým řemeslníkem. První uhrane, druhý vše zabalí do technicky špičkového balení, leč jeho úvahy jen prošumí kolem. Siriho film má sice výborný zvuk a elegantní kameru, ale s čestnou výjimkou napalmového útoku nevtáhne úplně dovnitř. Samozřejmě, nic to nemění na tom, že i standardní kombinace ozkoušených žánrových prvků může - přijde-li  jednou za čas - potěšit. (6/10)

Obraz: 2,35:1
Zvuk: Dolby Digital 5.1 - francouzsky, česky
Titulky: české...
Datum vydání: 2. 4. 2008
Cena: 399,-