Když před třemi lety skončil jeden z největších seriálových fenoménů dekády, fantasy Hra o trůny, diváci se ptali (a kritici posledních sérií se spíše obávali), k jakým velkým projektům se tvůrčí dvojice D. B. Weiss a David Benioff posune. Obzvlášť, když uzavřeli poměrně lukrativní dohodu s Netflixem. Jenže oni místo dalších velkolepých kousků přišli… s teenagerskou komedií o metalu. Ano, D. B. Weiss po všem tom blbnutí s digi draky evidentně potřeboval scenáristický relax, parťák Benioff přišel s producenstkou podporou a prověřený trůnovský skladatel Ramin Djawadi jim opět píchnul s hudbou. Trailer pak vypadal na docela ulítlý mix Školy ro(c)ku a finského Heavy Tripu, jenž lákal na svižnou teenagerskou jednohubku. A tu vlastně nakonec tvůrci i dodali, i když s menšími zakopnutími.

Příběh se tak točí okolo dvou nejlepších kámošů od dětství, nesmělého Kevina a nadšence do tvrdé muziky Huntera, který má pouze jediný sen – stát se velkou metalovou hvězdou s vlastní kapelou. A s tím mu má pomoci právě jeho věrný parťák v roli bubeníka a také vítězství na chystaném středoškolském souboji kapel. Jenže aby dvojice mezi konkurencí uspěla, musí najít dalšího do party. A tím by mohla být mladá cellistka s psychickými problémy a navály vzteku Emily, do níž se Kevin zakouká. Hunter v ní však vidí spíše novou Yoko Ono a problém je na světě.

Metaloví lordi tedy mohli být poměrně švihlou teen podívanou, tvůrci ovšem zůstali tak trochu na půli cesty. Na film se hezky kouká, celkem příjemně uteče, ústřední trojice je správně bláznivá a sympatická zároveň, a když se Hunter rozkecá o své hudební vášni či se rozezní populární řízné fláky, poslouchá se to sakra dobře. Jo, soundtrack dokázali autoři vybrat na jedničku, hudební cameo roličky se povedly a finální song se mi líbil víc, než jsem čekal.

Problém je, že režie ani Weissův scénář zdaleka netěží potenciál námětu tolik, jak se nabízelo. Hrají si tu s klasickými středoškolskými proprietami a klišé, jako např. s páteční kalbou a ožralým hlavním hrdinou, ale nikdy tyto prvky nedotáhnou do ničeho svěžího či třeskutě vtipného. Na nějaké ultravtipné scény tu pak obecně zapomeňte. Příběh mladých metalových puberťáků sice neobsahuje žádný trapnohumor, zároveň se však u něj zrovna dvakrát nahlas smát nebudete. Spíš se budete jen malinko příjemně pousmívat. Nevytěžené pak zůstávají i některé vztahy či jednotlivé konflikty a režie Petera Solletta jede zejména v první polovině snímku až příliš na volnoběh. I když je druhá půle o něco svižnější a zábavnější, z komediálního průměru se tento kousek už nevyhrabe. A vlastně se o to ani moc nesnaží.

Přehrajte si trailer Metaloví lordi jsou tak klasickým netflixovským spotřebním zbožím, které ve vás po sledování nezanechá žádné hlubší stopy a pravděpodobně na něj brzy zapomenete. Přitom stačilo, kdyby režie a D. B. Weiss trochu více přidali na nápadech a sem tam naznačené ulítlosti. I přesto se jedná pro fanoušky tvrdšího hudebního žánru i příznivce komedií ze školních lavic o poměrně příjemnou oddechovku, jež díky sympatickým hercům a tématu dokáže bez problémů zaplnit váš volný večer. Znovu už se k ní ale, na rozdíl od zmíněné Školy ro(c)ku či Králů ro(c)ku, rozhodně vracet nebudete.