Zdeněk Tyc (Vojtěch, řečený sirotek, UŹ) se po třinácti letech vrací k celovečernímu film a rozhodně si nevybral projekt, kterým by chtěl splynout s nabídkou českých kin. Město otců spojuje pověstné panelákové peklo Adamova, industriální Ostravu, metal, zapomenutou punkovou kapelu i Bergmanovy Šepoty a výkřiky. Uprostřed téhle směsky jsou dva Richardové - hřmotný svářeč a jeho subtilní, vzdělaný otec. Zjištění, že nejsou biologicky spříznění, odstartuje pátrání po otci skutečném a sérii bizarních setkání. Tyc si tuhle schmutzik a lehce sebedestrukční estetiku po celou svou dráhu vyloženě užívá a dokáže ji prodat jak zcela navážno (viz Žiletky s hudbou Psích vojáků a neherectvím Filipa Topola), tak s příměsí nemalé komediální bizarnosti. Ostatně asi proto projekt nasál i dvě ústření osobnosti vyhledávané alternativní scény Jedl, herce Lucii Trmíkovou a Davida Prachaře. Musím přiznat, že napoprvé a nalačno mi trailer úplně nesedl, ale napodruhé jsem v něm jisté surové kouzlo objevil a opatrně mu fandím. Samozřejmě, může z toho vzejít film, který se rozpadne pod vahou vlastní zvláštnosti, ale i svéhlavá rarita, která bude trčet z nabídky letošní domácí produkce a označení "divný" pro něj bude ta nejlepší - a Zdeňkem Tycem chtěná - vizitka. 5/10.