Není pravidlem, aby se režiséři se zkušeností z natáčení televizních reklam pouštěli do celovečerních filmů, a přitom se jim podařilo nevyrobit jen další nedodělek doplácející na fragmentárnost a neschopnost vybudovat souvislý dějový oblouk. Město bohů sice opravdu působí jako jedna veliká skládačka, právě v tomhle případě ale určitá roztříštěnost bez problémů koresponduje s událostmi, které film zprostředkovává.

Samozřejmě už to tu všechno někdy bylo. Vzestup a pád Malého Zé nápadně připomíná Tonyho Montanu ve Zjizvené tváři a soupeření gangů nebo jiné sváry uvnitř podsvětí zahrnuje prakticky každý mafiánský film, na který si vzpomenete. Město bohů má samozřejmě podíl na částečné rekonvalescenci žánru, zároveň ho ale posouvá do estetiky a jazyka přelomu století, zvyklého komunikovat přes dynamicky sestříhané záběry, pestré obrázky a úsečné slogany. Doposud typický námět velkého vyprávění se jednoduše ocitl v rukou šikovného reklamního tvůrce.

Zatímco většina gangsterských filmů, které epicky sledují osudy postav napříč časem, končí obvykle dospělostí a stářím, skuteční i filmoví obyvatelé Města bohů můžou mluvit o štěstí, pokud se ve zdraví dožijí třicítky. Je docela mrazivé uvědomit si, že vlastně pořád sledujete jen skupinku předčasně dospělých dětí, ne starých vypráskaných mafiánů. Zatímco s obavami čekáte, k jaké násilné výměně názorů zase na plátně dojde, pořád se ještě uplatní i zbytky ochranitelského reflexu. Polodokumentární styl snímání navíc usnadňuje prožívání filmu jako autentického svědectví.

Všechno, co jsme zvyklí automaticky pokládat v souvislosti s dětmi za špatné – zbraně, prodej a konzumace drog, sex od dvanácti a absence sebemenší kontroly – to všechno se tady prezentuje jako běžná součást života, nad níž se prakticky nikdo nepozastaví. A když říkám „nikdo“, myslím tím i samotný film, který nenabízí žádné jednoznačné příležitosti k tomu ventilovat pocit lítosti nebo smutku. Není místo a není ani čas. Přesto si ale dovolím říct, že oblíbené přirovnávání Města bohů k Tarantinovým snímkům je scestné – u Meirellese opravdu funguje násilí coby běžná součást filmové reality, zároveň ale není nikdy doopravdy cool, není omlouváno ani zmírňováno stylizací. Nejsou tu jednoduše žádné hlášky ani komické detaily, které by zajistily zcizující efekt a uklidnily nás, že jenom sledujeme film.