Pokud se ohlédnete za společnou historií naší i našich západních sousedů, najdete možná spoustu styčných ploch, ale ta jedna jediná válečná se bude vždycky tlačit do popředí. Proto zase po nějaké době přišel čas všechno trochu zlehčit a udělat u přísných Němců obalených do černých kožených „manťáků“ kašpárky a blbce. Prvenství v takových tematických šprýmech odjakživa náleželo Britům (Haló, Haló vede na celé čáře), a to se Němcům přirozeně nikdy nelíbilo a nelíbí ani dnes. Rozhodli se tedy konečně vystavět svou aktuální verzi historie naruby a usurpovat si tak na chvíli štafetu těch nejvtipnějších. Ostatně, kdo jiný by si zebe měl dělat největší legraci (a basta!)? A tak tu máte zaručeně nejskutečnější ze skutečných verzí kapitoly Hitlerova života a můžete polemizovat o tom, zda se jedná o odvážný krok, který vyšel. Já se skromně obávám se, že ne. V krátkosti a třech odstavcích:

Hlavní paradox Vůdce spočívá v tom, že i přes jasně proklamovanou žánrovou příslušnost absolutně neví, kam se vrtnout. Chvíli se snaží o zesměšnění faktů a gest, tu zase o nějakou kontroverzi (Hitler byl vlastně svým způsobem chudák a potřebuje politovat), aby se další minuty snažil vystavět dramatický oblouk o tom všem, co je v lidech zakořeněno – rodině a hodnotách především. Část z toho zřejmě vstřebáte v útlumu s nechápavým výrazem (protože jste šli na komedii, ale nějak moc se tu křičí) a tu další se budete nutit smát (protože jste přece šli na komedii… přestože se tu křičí). Pak z filmu vykoukne několik naprosto mimózních momentů, která vás dostanou na tu správnou kolej (nebo alespoň paralelně s ní), ale když se schéma začne opakovat poněkolikáté, další dechy už nepopadnete. Navíc humoru ke konci znatelně ubývá a pokud už se zjeví, opakuje to samé, co už alespoň jednou nabídl (ruka, co se někam nevejde). Což není zábava.

Co se týče historické sofistikovanosti a narážek na německý národ obecně, trapné se míchá s pochopitelným (ale neúsměvným). Jako by vtip pokaždé vykukoval zpoza rohu a snažil se rekognoskovat terén, zda není příliš odvážný nebo naopak příliš hloupý. Vzápětí vyráží vpřed s křížkem po funuse a přilévá zase nějakou tu trochu do jakési neuchopitelné parodické nadsázky, která nefunguje. Stručně řečeno – zhruba víte, čemu byste se asi měli smát, ale nedokážete pochopit, proč si někdo dělá takovou legraci a jestli je to úplně správně načasované a vyjádřené. Ono neuvážené míchání dramatických složek navíc jasně hovoří o tom, že tvůrci přece jen chtěli kromě zábavy podat i výpověď o době, neuvědomují si však, jak nekompatibilní komponenty do sebe zasouvají. Osazenstvo nejvyšší říšské kanceláře vede vážnou debatu o osudech rodiny neochotného Žida, aby se vzápětí vše zpečetilo rozverným hudebním tématem? Ehm..? Nejvíc rozpačitě však působí samotný závěr, který vyjma úmyslu neskýtá prakticky žádné „satisfakční“rozpětí mezi papírovou nadsázkou a skutečnou historickou tragédií. Přestože potenciál ve smyslu otočení pomyslné zbraně proti nepříteli (aneb kdo je vlastně loutka) skýtá neskutečný potenciál. To už ale zase odbíháme od toho, že Vůdce je v prvním plánu proklamován jako komedie a Němci v něm podle scénáře mají dělat legrační věci.

Kam Vůdce patří a pro koho je určen? Němci sami ze sebe dělají odvážnou formou hlupáky, ale myslím, že opravdu vtipné to bude připadat jenom jim. Historie znalí diváci negermánského původu si jen užijí několik málo narážek, které samy o sobě na dobrý film nestačí a těžko vyjádřitelný infantilní humor s vysokým faktorem „mimomísovosti“. Nebo máte pocit, že vás opravdu bude bavit sledovat, kterak všichni přehnaně hajlují a dokola se nemůžou dohodnout kdo je ober- a kdo unter-? Nemluvě o narážkách na „krásné ubytovací centrum Terezín“ a knockoutu samotného Hitlera, který je už přetažený za jakousi hranici snesitelnosti. Rozpaky nad rozpaky. Nebrat.