Myšlenka na zfilmování buřičské novely Anthony Burgesse přišla už krátce po jejím vydání počátkem 60. let. Původní představa byla taková, že se rebelský režisér Ken Russell postaví za kameru a tehdy vycházející rockové hvězdičky Rolling Stones v čele s Mickem Jaggerem si zahrají bandu násilných výrostků. Nic proti autorovi svérázných, ale u nás nepříliš známých filmů jako Tommy nebo Ďáblové, ale pokud by se realizovala právě tahle verze, s největší pravděpodobností bychom si dnes o filmovém Mechanickém pomeranči nepovídali. Nakonec se však k projektu dostal Stanley Kubrick, do hlavní role si vybral Malcolma McDowella a zbytek už je historie – a to pěkně šťavnatá historie o rozporuplně přijaté satiře dodnes sršící energií a smysluplnou dávkou násilí.

Navzdory mnoha kontroverzím je nutno připomenout, že ve srovnání s knižní předlohou se Kubrick držel ještě docela zpátky. Znepokojivá kombinace pár explicitních detailů a především tajemné nedořečenosti ponechává divákovi dostatek fantazie k vlastním představám – a, jak už to tak chodí, pravděpodobně děsivějším než by filmař dokázal převést na plátno. Tímto přístupem se Kubrickovi každopádně daří dělat nebohému divákovi to, čemu je v klíčovém bodu zápletky vystaven hlavní hrdina: Nevím, jak vy, ale mně po prvním zhlédnutí filmu už nikdy nezněla píseň Singing in the Rain stejně. Aspoň toho božského Ludwiga van mi Kubrick zprotivit nedokázal.

Antihrdinou literárního i filmového příběhu je Alex DeLarge v živočišném podání démonického McDowella. Ten se společně se svými třemi kumpány oddává ultranásilí – tedy vcelku nahodilému antisociálnímu chování, jež je v dystopické budoucnosti na denním pořádku. Postupem času se Alex dostane do vězení, kde se podrobí experimentální formě terapie, jež má přinést mírumilovnější společnost a obnovit chátrající řád. Reálným důsledkem je však Alexova neschopnost přežít ve světě plném násilí a mladík se stává figurkou ve hře mocných.

Kubrick chytře a vrstevnatě poukázal na možnosti svobodné volby a otevřel palčivá témata morálky. Sociální sci-fi sonda z neustále blízké budoucnosti se zamýšlí nad tím, jestli je Alexova přirozená brutalita horší než institucionalizované násilí, jež je později pácháno na něm. Neprvoplánovými cestičkami Kubrick oťukává věčný rozpor mezi svobodou a bezpečím, jenž je v samém jádru každé lidské společnosti; snad i proto dokáže svět Mechanického pomeranče, tohoto skloubení organického s umělým, působit znepokojivě realistickým dojmem i navzdory své až expresionistické stylizaci.

O Kubrickově soustředěném režijním stohu byly popsány stohy papíru a puntičkářský režisér si ve svých filmech hlídal každou jednotlivou scénu. To se leckdy projevilo tím, že scény až učebnicově poskytly nové informace o postavách či filmovém světě; jenže snad nikdy (s možnou výjimkou 2001: Vesmírné odysey) si Kubrick nedal tak záležet, aby každá scéna vypadala trochu jinak a oplývala zapamatovatelnou mizanscénou či prací kamery.

Od úvodní představovačky v mléčném baru přes estetizované výlevy násilí až po Alexovu terapii – snadno si vybavíte kouzelné obrazy, jež Kubrick namaloval společně s kameramanem Johnem Alcottem, stojícím i za rovněž vizuálně opojnými Osvícením a Barrym Lyndonem, za něhož dostal Oscara. Není divu, že když se před pár lety dostal do oxfordského slovníku termín „kubrickovský“, označoval úzkostlivý perfekcionismus a atmosférickou vizualitu; přesně to nabízí i Mechanický pomeranč.

A když už jsme u těch Oscarů, nemá smysl znovu zabíhat do slavné nespravedlnosti, totiž že Akademie Kubricka nenechala proměnit ani jednu z celkem devíti nominací. Dokonce i za Pomeranč nominace přišly, konkrétně za režii a adaptovaný scénář, což byl vzhledem k nekonvenčnosti snímku už úspěch sám o sobě. Kontroverze z dnešního pohledu působí úsměvně, neboť tenhle snímek je z hlediska implicitního násilí natolik podnětný, že naprostá většina jeho následníků, snažících se pouze exploatovat drsné výjevy, mu nesahá ani po kotníky.

Buďme tedy rádi, že nemusíme čelit cenzuře, kterou ve Velké Británii kvůli odmítavým reakcím uvrhl na své dílo sám Kubrick, za jehož života se film nesměl promítat. Na rozdíl od tehdejších diváků a kritiků však můžeme docenit, o jak nadčasové dílo se jedná: I s odstupem půl století od vzniku (a možná právě díky němu) je totiž Mechanický pomeranč jedním z nespravedlivě odmítaných milníků kinematografie, který stále odhaluje to nepříjemné v nás.