David Cronenberg odjakživa patřil mezi hollywoodské svérázy. Točil provokativní filmy, v nichž se zaobíral prapodivnými charaktery, a s fetišistickým potěšením voyeura si vychutnával postupnou (nebo i velice náhlou) likvidaci těla i ducha. Ale přiznejme si to rovnou, jeho poslední dva filmy stojí za starou belu a jsou jen matnými položkami v jeho tvorbě. Cosmopolis chtěl nastavovat zrcadlo americkému kapitalismu a vlkům z Wall Streetu, ale skončil jako k uzoufání nudná manýra člověka, který tomu tak úplně nerozumí.

Mapy ke hvězdám jsou to samé v bleděmodrém, tentokrát o sociopatech z Hollywoodu. Přitom se nenabízí lepší prostředí, kde se mohl Cronenberg vyřádit, než mikrokosmos plný pokrytectví a falešného pozlátka, který ovšem všichni obdivujeme a sníme o něm.

To by ovšem musel narazit na příběh, který dává alespoň trochu smysl a nesmělo by v něm být figur jak na orloji a přehršle motivů, které jsou ládovány bez ladu a skladu. Takže, máme tu vyšeptalou filmovou herečku, která by zoufale chtěla roli v remaku filmu, v němž excelovala její tragicky zesnulá matka, která se jí neustále zjevuje. Herečka zaměstná jako asistentku psychicky labilní dívku, která před lety udělala něco moc zlého třináctiletému herci, jenž má taky psychické problémy, a jehož matka má psychické problémy a jehož otec je známý psychiatr, jehož pacientkou je ta vyžilá herečka. A kromě toho tu dokola jezdí Robert Pattinson v limuzíně a balí ho ta psychicky labilní dívka.

Celé je to vystavěno jako řecká tragédie, kde Hollywood slouží jen jako zástěrka pro rozehraní rodinného dramatu. Do zdlouhavých  dialogů bez pointy se proto přimíchalo pár „objevných“ komentářů o různých slavných producentech, režisérech a hollywoodských poměrech. Podobné náhledy do zákulisí továrny na sny mají vytvořit zdání břitké satiry, která nenechává na nikom niť suchou, ale zajímavé jsou asi jako drby z Blesku. Mladé celebrity končí ještě před pubertou v léčebnách a šéfové studií si pochvalují, že o tom neví bulvár. Herci se radují z tragických neštěstí kolegů, aby jim vzápětí vyjádřili svou nejhlubší účast. A sem tam proběhne nějaký ten zvířecký sex ve trojce.

Všem postavám chybí byť jen minimální schopnost empatie, zato mají silně sebedestruktivní sklony, jsou paranoidní a vidí duchy. Což jsou věci, které nalezneme desetkrát lépe podané ve Vincentově světě nebo dokonce v Sexu ve městě. Čím víc se film snaží být drsnější a kontroverznější, tím víc je výsledek jen bezzubým omíláním stokrát viděného, a sice že šoubyznys škodí jak zdraví, tak rozumu, a hodně se v něm fetuje.

A nejsmutnější na tom celém je, že by to místo Cronenberga mohl natočit nějaký béčkový nýmand a člověk by nepoznal rozdíl. Kromě dvou výbuchů explicitního násilí – tradiční to Cronenbergův trademark - je to zaměnitelný nezávislý art, jakých se natočí ročně desítky. Zkrátka by to chtělo změnit agenta … a natočit konečně Východní přísliby 2, sakra!