Už je to definitivní. Luc Besson se sice díky filmům pro děti konečně vysoukal z pozice věčného průšviháře, ale jako režisér už nikdy nenaváže na vizionářskou lajnu devadesátých let, kdy nás zásoboval Magickou hlubinou, Leonem, Pátým elementem nebo i tou Johankou z Arku. Ne, prostě už z něj bude jen velmi schopný producent a čas od času i režisér žánrových šablon, které vás nemusí nutně urazit, ale v druhém plánu vás rozhodně neobohatí. Mafiánovi jsou takovým etalonem neškodné rodinné zábavy, že by jim snad ještě víc slušelo, kdyby je někdo natočil ve francouzském znění s nějakými noname herci a třeba Jeanem Renem navrch coby hlavní postavou. Tak nějak by to líp "zapadlo", ale Besson se samozřejmě snaží ždímat především americké publikum, a tak do Mafiánových pomocí vysokých štočků eurových bankovek nalákal Roberta De Nira, Tommyho Lee Jonese nebo Michelle Pfeiffer. Nikdo z nich si tu vyděláváním na důchod neudělá ostudu, ale nedá se říct, že by se tyhle doutnající hvězdy nějak předřely.

Zápletku už asi znáte. De Niro hraje vysloužilého mafiána, který napráskal Rodinu, a proto ho teď jeho kurátor z FBI, Tommy Lee Jones, přesouvá od štace ke štaci, aby mu nepřišli na stopu mafiánští zabijáci. Celá rodinka žije v téhle karanténě už tak dlouho, že si vypěstovala hroší kůži a děti jsou samozřejmě po otci. Dcera při randění s kluky používá trochu ostřejší praktiky (baseballové pálky mezi nohy, údery tenisovou raketou do ohryzku), syn zase během několika dnů ovládne všechny nelegální obchody a organizovaný zločin nejen ve škole, ale vlastně v celém městečku v ospalém cípu Normandie. Mafiánská rodinka oplácí francouzské aroganci stejnou mincí, což samozřejmě Tommy Lee Jonese dovádí k šílenství (ten ztrápený výraz nemusel ani moc hrát, tváří se takhle posledních pět let a buduje tak slušnou sbírku internetových memů) a z De Nira a jeho nejbližších to dělá čím dál tím větší terč.

Zbytek děje už si můžete domyslet, stejně jako obvyklé odbočky ve stylu "jsou to zločinci a lámou lidem ručičky, ale ve skutečnosti mají srdíčko ze zlata". Zarostlý De Niro ani moc nezkouší odkazovat na svou mafiánskou éru a jeho účast na promítání Scorseseho Mafiánů je tak pouze jedním z mnoha vlažných pomrknutí. Potěší typicky evropská brutalita, kdy jsou lidé vláčeni za jedoucími automobily, jsou jim lámány kosti, případně vybuchují spolu se svým autem či domem. Bessonovi se daří prodávat tuhle brutalitu groteskovým způsobem, skoro jako kdybyste koukali na Asterixe a Obelixe. A film díky tomu slušně odsýpá, drhnout to začne až v závěru, kdy dochází ke konfrontaci s De Nirovou mafiánskou minulostí a Dianna Agron se přestaně tvářit ohromně sexy v každém záběru a řeší, že její první životní lásku víc zajímají integrály než její podprsenka.

Kromě předvídatelného a tak trochu vypuštěného finále ale těžko Bessonovi něco vyčítat. Má tuhle žánrovou škatulku až moc dobře naučenou, než aby zbytečně klopýtal. Davy se zasmějí, kritika povzdechne a za dva roky se to bude celé opakovat. Hlášky o francouzském Troškovi jsou ale mimo mísu. Besson sice dává lidem to, co chtějí vidět, ale dává si zatracený pocit na kvalitu řemesla i vyprávěných schémat. Ano, trochu nás už tyhle ohrané desky tahají za uši, ale tělem projdou a neublíží. A pokud starýmu Corleonovi vydělají na doživotní rentu, mám s tím rozhodně menší problém, než se zhůvěřilostmi typu Velká svatba.