Subžánr zvířecích survivalů, v němž postavy musí přežít v džungli či divočině útok krvežíznivých šelem, je v posledních letech čím dál vzácnější. V uplynulých dnech jsme se ovšem dočkali Bestie, v níž bojuje proti lvovi Idris Elba, a svým způsobem by se do této kategorie dal zařadit i nový Predátor, ve kterém hrdinná indiánka nebojuje pouze s emzáckým zabijákem, ale i se zvířecím nebezpečím tamní přírody. Právě díky těmto dvěma pokusům, a zejména Elbově matnému kousku, jsem si vzpomněl na jeden nenápadný klenot tohoto zapadlého žánru. Na snímek, jenž se obešel bez digitálních lvů či medvědů a dokázal navodit dokonalý pocit strachu těmi nejklasičtějšími způsoby. A bohužel jde také o film, co až neprávem zapadnul – výtečné Lovce lvů.

Právě Lovci lvů nám totiž předkládají konflikt s králem džungle v precizně řemeslném podání a vším, co k podobným titulům nezaměnitelně patří. Dostáváme se na konec 19. století, kdy je britský podplukovník Patterson vyslán do Afriky, aby zde postavil železniční most v rámci velmi důležité tratě. I když je hlavní hrdina velkým odborníkem, na své nové misi se setká s nebezpečím, jemuž doteď nečelil. Stavbu totiž narušují dva krvelační lvi a on se musí změnit v neohroženého lovce. Jenže obětí i přes jeho urputné snahy přibývá, zoufalost dělníků roste a na místo je přivolán profesionální lovec Charles Remington. A oba zjišťují, že jejich zvířecí nepřátelé jsou hodně neobyčejnými lvy. 

Nutno však podotknout, že za kameru se coby režisér posadil Stephen Hopkins, který už měl s predátory své zkušenosti. Po čím dál lépe zrajícím Predátorovi 2 však tentokrát došlo na ty zvířecí a Hopkins bravurně dokázal v čem tenkrát tkvěla jeho největší síla – v budování co nejintenzivnějšího napětí. Ze zdánlivě jednoduše načrtnutého příběhu pak dokáže vykouzlit neskutečně atmosférický a zároveň autentický výlet do Afriky, jenž po scenáristické stránce několikrát slušně překvapí a naservíruje momenty, na něž divák jen tak nezapomene. Jeho režie funguje jak dokonale promazaný stroj a výtečně si dokáže hrát nejen s divákovými nervy, ale také jednotlivými atributy.

Nejvíce sebejistý si je však režisér v samotném lovu a konfrontacích s divokými šelmami. Hopkins dokonale zaujme už jen svým pojetím nebezpečných králů džungle. Lvi totiž nejsou v jeho podání jen krvelačnými monstry, před nimiž musíte zdrhat kilometry daleko, ale zároveň jsou až mýtickými africkými stvořeními, jež budí nejen strach, ale zejména obří respekt. Režie pak onen strach a napínání diváckých strun buduje pomocí klasického motta „nejvíce se bojí člověk toho, co nevidí.“ Po většinu času se tak napětí stupňuje podle hýbající se vysoké trávy, efektních stínů či pohledů do smrtících lvích očí. A když už vidíme zvířecího krále v celé své kráse, každý divák ví, že je zle. O to víc jsou pak jednotlivé střety intenzivnější a brutálnější. Díky režisérovým nápadům a skvělým kamerovým hrátkám by se pak dala tato pecka nazvat v podstatě africkými Čelistmi.

Intenzivnost pak ještě podtrhuje výborný soundtrack Jerryho Goldsmithe, jenž vypjatost jednotlivých sekvencí umocňuje bubnováním a hudbou s domorodými prvky. A samozřejmě nemůžeme zapomenout ani na silné a nosné postavy a v neposlední řadě také na parádní herecké duo. Val Kilmer si zde připsal jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů a jeho Patterson se řadí i mezi jeho nejvýraznější filmové postavy. Michael Douglas si pak svou atypickou roli afrického drsňáka Remingtona strašně užívá a je v jeho filmografii poměrně hezkých zpestřením.

Lovci lvů zkrátka patří do výkladní skříně zvířecích survivalů s dobrodružnými prvky a jsou zároveň příkladem kousku ze staré filmové školy, co se dneska bohužel už moc netočí. Filmem, jenž dokázal vyděsit starým dobrým lvem a bez problémů si vystačil bez zbytečných digitálních kejklí, jež vám strach z pravého lva prostě nikdy nenahradí. A Hopkins dokázal jejich nebezpečnost i krásu ukázat v tom nejvypiplanějším možném duchu. Dodnes mě mrzí, že snímek až neprávem zapadl a ve výčtu silných filmových zážitků z devadesátek se na něj pohříchu zapomíná. Tak si tuhle přehlíženou pecku připomeňte, či nedej bože doplňte, také.