Natočit v dnešní době temnou kriminálku je asi stejně tak originální jako miliontý díl Ordinace v růžové zahradě. I když se v tomto žánru ve filmovém i seriálovém rybníčku stále objevuje dost pecek, zaujmout diváka v přehlcené konkurenci je stále těžší a těžší. Novinka Lost Girls od Netflixu ovšem měla potenciál stát se tísnivou a atmosférickou podívanou. Má ji totiž na svědomí oceňovaná dokumentaristka Liz Garbus, jež má na kontě i na nominaci na Oscara a ve svých dílech mimo jiné rozkrývala skutečné kriminální případy. Jeden takový se snažila lidem přiblížit i ve svém filmovém debutu. Jenže spíše než hutnou detektivkou a silným dramatem jsou Ztracené dívky důkazem, že přejít z dokumentů na filmový rybníček je opravdu těžká disciplína. A Liz Garbus v ní zrovna dvakrát nezazářila.

Ve filmu sledujeme osud matky tří dětí Mari Gilbert, jejíž nejstarší dcera Shannan beze stopy zmizí. Zoufalá žena dělá všechno proto, aby ji policie konečně poslouchala a začala jejího potomka hledat. Policisté však berou celý případ na lehkou váhu, protože se dcera živila jako prostitutka. Vše se změní ve chvíli, kdy se nedaleko posledního místa, kde byla Shannan viděna, naleznou těla čtyř pohřešovaných dívek, taktéž prostitutek. Marina dcera mezi nimi není, zoufalá matka ovšem ještě zintenzivní své snahy a začne pátrat na vlastní pěst. Což se samozřejmě moc nelíbí místnímu komisaři Richardu Dormerovi.

Ztracené dívky pak nemají být pouhou temnou kriminálkou, ale zejména silným dramatem, v němž se hlavní hrdinka a spousta dalších ženských postav vyrovnává s velkou ztrátou a zároveň se snaží ze všech sil bojovat. A to i proti nefungující policejní práci. Což je opravdu hodně silné téma, jež by schopný režisér dokázal přetavit v opravdu hutnou podívanou. Jenže tím bohužel Liz Garbus ve své filmové prvotině není a nedokáže žádnou z mnoha stránek snímku pořádně vytěžit. V kriminální linii totiž novinka od Netflixu příliš nefunguje, samotnému vyšetřování se zde nevěnuje mnoho prostoru a je samo o sobě dost odfláknuté a děravé.

Mnohem překvapivější je ale fakt, že dřívější dokumentaristka nedokáže pořádně pracovat s emocemi a vybudovat silné ženské charaktery, jež se divákovi zaryjí pod kůži. Celý film je totiž i přes silná témata dost chladný, odměřený a neumí i přes neustálou bojovnost a zoufalost ústřední postavy vyvolat v divákovi sebemenší emoci. Budování temné a tísnivé atmosféry jí také příliš nejde a celý příběh je i přes svou krátkou stopáž hodně utahaný. Prostě naprostá režijní rutina, která zakopává potenciál látky do země.

Jediná věc, co drží snímek aspoň ve vodách průměru, je vlastně jen herecké obsazení. Amy Ryan sice vídáme před kamerou zřídka, i zde však potvrzuje, že když už se nějakému projektu upíše, dá ze sebe většinou maximum. Talentovaná Thomasin McKenzie z nedávného Králíčka Joja pak znovu ukazuje, že se ji do budoucna vyplatí sledovat. A Gabriel Byrne tu sice nemá vlastně moc co hrát, ale stejně svým charismatem diváka potěší. A jsem rád, že je letos po skvělé drsné minisérii Nula nula nula velmi vidět.

Jenže ani povedený casting nezachrání Ztracené dívky od šedivého průměru. Místo, aby film diváka tématem ztráty dcery emočně ždímal, ho spíše uspává. Režie neumí žádnou z linek dostatečně prodat a i ta obžaloba špatné policejní práce vyšumí do… ehm, ztracena. Tady si Netfix silný krimi zářez bohužel nepřipsal. Pokud toužíte v jejich stáji o mnohem kvalitnější žánrový kousek, zkuste minisérii Neuvěřitelná, která jasně ukazuje jak má práce se silnými ženskými hrdinkami s poukazováním na chyby v systému vypadat. A Liz Garbus by si z této pecky měla dělat poznámky.