Nestává se úplně často, že by se film ze sekce V.I.M. objevoval v nabídce kin; a přece, právě teď je možnost vychutnat si slavnou klasiku v restaurované verzi a na velkém plátně. Loni v Marienbadu má na krku už bezmála šest křížků, přesto však film, který se svou neuchopitelnou vymykal i většině tvorby soudobé francouzské nové vlny, stojí za pozornost i dnes. Nabízí totiž divákovi hru, kterou stejně jako filmový protagonista nemůže vyhrát.

Celá francouzská nová vlna se snažila nabourat tradiční lineární strukturu vyprávění, ale jen málokterý z auteurů se dostal tak daleko jako právě Alain Resnais. Po dokumentárních začátcích (z nichž stojí za vypíchnutí mrazivý dokumentární horor Noc a mlha) vtrhl do světa velkého filmu s atomovou abstrakcí Hirošima, má láska – aby o dva roky později vyhrál benátského Zlatého lva díky destrukci času a prostoru právě v díle Loni v Marienbadu.

V něm sledujeme muže, který se v barokním hotelu setkává se ženou. Tvrdí, že si tu minulý rok domluvili schůzku, jenže ona si na nic nepamatuje. Dokonce ani na svůj údajný slib, že opustí svého manžela a s cizincem odejde. Kdo má pravdu a kdo jen klame? Co se loni v Marienbadu přesně stalo? Nebo to snad bylo někde jinde? A zažil to někdo jiný? Mysteriózní stránka Resnaise dosáhla rozpuku díky scénáři Alaina Robbeho-Grilleta, formálního extremisty a spoluzakladatele tzv. nového románu. Jeho prvky důsledně uplatňuje i zde – popření časoprostorové kauzality, psychologického vykreslení postav i smysluplného a divácky/čtenářsky uchopitelného děje. Pro někoho tak nový román představuje vyumělkovanou touhu šokovat, zároveň nám však předkládá zcela unikátní a leckdy inspirativní pohled na naši realitu.

Bohatě barokně zdobený, přesto chladný a svým způsobem až klaustrofobní hotel je společně s přísně symetrickou (a v kinematografii už zcela ikonickou) zahradou jakýmsi hracím polem, po němž se v náhodných tazích posouvají figurky. Na rozdíl od hry, kterou s ústředním cizincem hraje ještě tajemnější elegán, nemáme ponětí o pravidlech, prostřednictvím kterých k těmto tahům dochází. Varhanní hudba až škodolibě evokuje dojem osudovosti a velkoleposti předkládaných obrazů, což podtrhuje i nehybný komparz, zasazený do prostoru, ale vytržený z času, díky němuž nelze na artovou povahu filmu ani na chvilku zapomenout. Opakování určitých momentů a všeprostupující snovost jsou už jen třešničkami na formální vytříbenosti tohoto nestárnoucího filmového dortu.

Zatímco prostor je zpochybněn pouze nejasnou lokalizací daného hotelu a zahrady, s časem se pracuje mnohem volněji. Hranice mezi minulostí, přítomností a budoucností se stírají a divák si posloupností událostí zcela zjevně nemůže být jist. Těžko se to popisuje a, upřímně řečeno, podobně těžko se na to i dívá; Resnaisovo dílo je kvůli své nečitelnosti dost náročné na pozornost. Navíc očividný fakt, že žádná interpretace událostí a jejich významů není ta skutečně správná, samozřejmě frustraci nesníží. Musíte přistoupit na pravidla této hry, respektive se smířit s jejich absencí. Až rezignace na komplexní pochopení nabízí východisko, jak si tento audiovizuálně opojný a interpretačně otevřený snímek užít. A na tom nic nemění ani uplynulých šest dekád od uvedení do kin.