Jean Reno už neměl hit ani nepamatujeme. Ať už zůstává na rodné půdě, či si v pravidelných cyklech odskakuje do Hollywoodu, pšenka mu dvakrát nekvete a nějaký titul, kterým by skutečně prorazil, lovíme z paměti horko těžko. A tak nezbývá, než se čas od času se slzou v oku vracet k časům minulým, které mu nabídly role v Leonovi či Roninovi, kde páchal opravdová a poctivá zvěrstva hodná zápisů do filmových kronik. Vracet časem se budeme i dneska – čistě proto, že ani s jeho nejčerstvějším přírůstkem do hereckého portfolia nenastává kýžená kvalitativní změna.

Shrňme si nejdůležitější fakt: Renovi už je dvaašedesát a každý není Sly Stallone, aby i v tomhle věku dokázal tahat stokilové činky po tělocvičně, ani mlátit tucty bezejmenných lumpů nebo rovnou nepřátelské armády. Scenáristům to došlo, a tak mu napsali na tělo důstojnou roli Kmotra, kterého postřelí – a protože na Kmotra se střílet nemá, rozhodne se pomstít. V tuhle chvíli vyvstává velké morální dilema: Proč by měl divák fandit někomu, kdo v minulosti zjevně usmrtil mnoho lidí, obchodoval s drogami a pral špinavé peníze? Protože ho rozstříleli v garáži na malé kousíčky, což si zjevně zasloužil? Inu, odpověď je podle autorů jednoduchá – protože ho hraje Jean Reno a ten přece nehraje zlé lidi!

A tak ho tu máme. Oprýskaného zarostlého vlka s košatou rodinou, která o něj nechce přijít, hodnou policajtkou, která mu ráda kdykoliv pomůže, a sadou „speciálních náhod“ a „srdceryvných scén“, které posunují příběh k vytouženému předvídatelnému cíli. A bohužel i dělají z bouchače Rena víc směšného mameluka, než personu, která by viditelně měla na to zvládnout jen tak sama velkolepou pomstu. Cynismus je zcela na místě, protože scény, kterými Reno musí proplout v rámci uzavření kruhu pomsty, jsou takřka neuvěřitelné. Zprvu nekonečně protahovaná rekonvalescence v posteli, ke konci dramatické plazení se ostnatým drátem (wtf roku?), všude mezi tím psí pohledy a neuvěřitelné dialogy o rodinných hodnotách. A akce? Připravte se na nejhorší – 22 výstřelů totiž vůbec není akční film!

Veškerá akce filmu spočívá v tom, že Jean Reno někoho vždycky stejným způsobem zastřelí. Těmhle scénám nepředchází žádný napínavý úvod, ani jakákoliv hra na kočku a myš. Bezejmenní gangsteři vědí, že budou po jednom zastřeleni, a proto tráví veškerý čas sami a nehlídáni, aby to dotyčnému značně ulehčili. Ten posléze jen vstoupí dovnitř (každá scéna tak začíná!) a je konec. A to je bohužel vážně všechno. Režisér Richard Berry je naprosto bezradný v budování jakéhokoliv gradujícího celku, který by hrdinu provedl očistcem a nabídl mu na konci zaslouženou spásu – od první minuty je jasné, že tenhle nesmrtelný pardál újmy nedojde, a tak pouze rutinně odškrtává úkoly, které tu improvizovanou cestu lemují.

Scénář se horlivě pokouší o budování hluboké gangsterské ságy, aby posléze těžce uklouzl na dílčích detailech (sloup s dírami, po kterém hlavní hrdina bez problémů přeleze plot), a pak už bohužel není cesty zpět – tahle historka začne být od druhé poloviny tak neuvěřitelná a nepravděpodobná, že veškerá snaha o civilnost a zakotvení v „rodinných reáliích“ a flashbacích jen přidává na smíchu, který se posléze mění v pláč.

Pokud se nebudeme věnovat technickým a logickým aspektům filmu, 22 výstřelů je ale hlavně obrovská nuda. Dvouhodinový film je tím útrpnější, čím víc se Reno degraduje z pozice váženého pána na pitomou scenáristickou loutku, která se po dlouhé cestě za pomstou nechá odzbrojit konvicí na vodu. Tohle by si asi Leon líbit nenechal.