Jeden z nejslavnějších filmů žánru noir? Ano, to bez debat. Ale Líbej mě až k smrti je mnohem víc, pro film byla tahle detektivka důležitá stejně jako Cassablanca, Maltézský sokol nebo Hluboký spánek, i když z trošku jiných důvodů. Do poloviny vypadá pátrání Mikea Hammera poměrně tradičně, i když i tady trochu klame tělem. Hlavní hrdina má ostré lokty, každá žena mu okamžitě skočí po krku a tváří se, že pokud se hned nezačnou líbat, pravděpodobně umře, a z rukávu sype jednu cynickou hlášku za druhou. Díky charismatickému Meekerovi v hlavní roli to odsýpá, jen je to celé tak trošku drsnější. 

Když se člověk zaměří na hlavní postavu a sleduje její chování, začne Mike Hammer působit poněkud nepříjemně. Jistě, Phil Marlowe a Sam Spade byli taky drsňáci, ale v jádru hodní hoši a k násilí sahali, jen když to skutečně museli. Hammer násilí vyhledává a režisér Robert Aldrich (Tucet špinavců) mu dá hodně příležitostí ostatním ošklivě ubližovat. Ať už emocionálním odstupem, nebo dobře mířeným úderem na bradu. A občas to vypadá, že Hammera baví ostatním ubližovat, že tomu jde naproti a vyloženě čeká na důvod, aby mohl udeřit, nebo aby mohl udeřit definitivně, i když to třeba situace nevyžadovala. V tom má Meekerův hrdina mnohem blíž k Drsnému Harrymu, i ten měl ovšem jisté morální zásady a ubližoval jen těm, kdo si to zasloužili. Hammera násilí baví. A dovede při něm být až nečekaně kreativní, aby si ho užil. 

Potud velmi solidní a drsná noir podívaná a k dobrému filmu by to stačilo, Líbej mě až k smrti ovšem vzniklo v padesátých letech a občas se o něm mluví jako o sci-fi filmu. Není to nakonec tak horké (i když… ale tenhle blbý vtip pochopí asi jen ti, kdo film už viděli), tahle dekáda však byla plná paranoie, strachu z třetí světové války, McCarthysmu, špiónů a nukleárních zbraní. A přesně s tím skvěle Líbej mě až k smrti pracuje a v závěrečné třetině od chvíle, kdy se otevře skříňka a najde se „ono“, jde o napětím našlapanou podívanou plnou zrad, podrazů, šokujících zjištění a nakonec i zla, které je stejně děsivé a neuchopitelné, jako absolutní. Málokterý film vystihl strachy útočící na poválečnou společnost tak jako tenhle. 

Líbej mě k smrti milují zástupci francouzské Nové vlny, která se jeho stylovostí inspirovala. Očividné pocty téhle Aldrichově klasice skládali Steven Spielberg v Dobyvatelích ztracené archy, Quentin Tarantino v Pulp Fiction i James Gunn ve Strážcích Galaxie. Víc doporučit to už snad ani nemůžu, ne?