Povídá se povídá, že se „dopisy z Iwo Jimy“ povedly víc než Vlajky našich otců. Samozřejmě nemůžeme od Eastwooda očekávat, že by hned nadvakrát vyrovnal úchvatnou Million Dollar Baby – v takovém případě by asi nesbíral nominace na Zlaté glóby jen v „uctivé“ kategorii nejlepší režie (a to hned nadvakrát), ale prokousal se i s nějakým svým děťátkem mezi top dráma roku 2006. Nestalo se, což nám možná ulehčí čtvrtletní čekání na českou premiéru (uff), ale i tak si může Eastwood na úvod upoutávky nechat naškrábnout titulek „Nej film roku! Vaše National Board of Review.“ Trailer k dalšímu velkému výstupu Kena Wataneabeho byl konečně opatřen anglickými titulky a díky péči Appleu navíc encodován v odpovídající kvalitě i ověšen nějakým tím záběrem navíc. Jednoduchý vojenský motiv zahraný na trubku a pochodové víření bubnů se tudíž může s přestávkami vpíjet do ušních bubínků i u těch uživatelů, kteří nehovoří plynně japonsky, ani nečtou Villona v originále. Znovu se sice utvrdí v tom, že Eastwoodovy filmy mají trailery tradičně průměrné, spíše volně plynoucí než nekompromisně uhrančivé. Jenže ne každá ukázka musí poutat na vodítko a škubat za krk vstříc kinosálu. Iwo Jima mi navíc chutná víc než Vlajky našich otců: Snad je to tou neprostupností šikmookých tváří v porovnání s líbeznými ksichtíky amerických mariňáků, možná probleskujícím kodexem cti, jenž zní jako téma stále trochu přitažlivěji než oplakávání padlých mladíků. O filmu se na základě dvou minut těžko pochybuje, protože ta trocha akční velkoleposti nemá čím podráždit žaludek a poruchy v pozvolna budovaných psychologických profilech divák odhalí až po zhlédnutí. Nezbývá než odmlžit okuláry a zvědavě čekat.
