Projekt válečných filmů Vlajky našich otců a Dopisy z Iwodžimy od režiséra Clinta Eastwooda, pojednávajících o zásadní operaci, která vedla ke konci války v Tichomoří, nahlížené z americké i japonské perspektivy, nemá v dějinách kinematografie obdoby. A to nejen z hlediska logistického, kdy se totožný štáb bezprostředně po natočení jednoho filmu pustil do druhého, ale zejména po stránce dramatické. Nemálo problémů znamenala i jazyková bariéra, neboť 99% filmu je v japonštině. Neméně překvapivé je, že za režijním kormidlem stojí věkem ošlehaný muž, který si dosud potrpěl spíše na hrdiny-individualisty. “Vlajky“ i „Dopisy“ se nesoustředí na divácky atraktivní válečné scény (i když i ty se najdou), a stejně tak v jejich zorném poli není jen jedna hlavní postava, kolem které rotují všechny ostatní. Ačkoliv se “Dopisy” neustále vracejí ke generálovi Kuribajašimu, jde o další z korporativních filmů, kde by jeden bez druhého nebyl nikým a kde se důvěra ve velení, odvaha a ochota k sebeoběti oslavují více než jiné ctnosti.

Jak už dnes víme, laškování mezi Clintem Eastwoodem a Ellen Degeneres vyšlo naprázdno a bělovlasý bard svého třetího režijního Oscara nezískal. Akademie si letos vytvořila pravidla “Marty nesmí ostrouhat” a “oceníme všechny technické kategorie Labyrintu.” Eastwoodův “cizojazyčný” film však mezi ostatními zdaleka nebyl do počtu a proto se nejedná o prohru v absolutním slova smyslu. Jen to tentokrát nevyšlo. Drama sice není z rodu dynamitů, které vás rozhází po kině a vy se pak dáváte týden dohromady, ale i tak se v něm najdou momenty, které stojí za to, abyste si je pustili pod kůži.

U “Dopisů z Iwodžimy sledujeme marnou snahu generála Kuribajašiho ubránit důležitý ostrov, který pokud bude dobyt, je s Japonskem konec. V tomto smyslu by šlo o klasické válečné drama, jakých jsou desítky. Pikantní je, že generál uvnitř cíl velké dilema, protože byl loajálním vojákem císařské armády a zároveň k Americe cítil velké sympatie, protože v ní vystudoval a mnohé z toho, co ve 40. letech zosobňovala, mu imponovalo. A pak střílejte do těch, kteří mají velký podíl na tom, kdo jste... Nejde však jen o generála, ale i o pětici dalších vojínů, jejich osudy se neustále proplétají. Vzhledem k tomu, že Iwodžima byla řezničina ne nepodobná bojům o poloostrov Gallipoli (viz stejnojmenný film Petera Weira), je více méně jasné, že ne všichni hrdinové dožijí.

Scénář na velkém plátně debutující Iris Jamašitové jde sice zlatou střední cestou a někdy to s tou láskou k nepříteli až přehání (občas naštěstí ukáže, že Američané dokázali být stejně krutí, jako se to dosud připisovalo Japoncům), ale jinak se jí poměrně přesvědčivě daří ukázat „chandru války“ a vrcholně depresivní situaci, kdy vlastně není kam ustoupit. Nota bene je nejisté, jestli by se s nimi Američané po kapitulaci vůbec chtěli otravovat. Proto scény zoufalé hromadné sebevraždy prostřednictvím odpálení několika granátů vyzní velmi silně. Právě v tomto momentě se podaří překonat jinakost asijské fyziognomie a relativní chlad ve vyjadřování emocí. Strach je společenský a kulturní “vyrovnávač.” Klaustrofobní podzemní tunely se tu díky skvělému nasnímání stávají zajímavou metaforou lidí chycených do osobní i dějinné pasti.

Eastwood volí stejně vybledlou vizuální stránku jako u Vlajky našich otců, ne nepodobnou Zachraňte vojína Ryana nebo Bratrstvo neohrožených. Podle mého soudu však Eastwood neusiloval o podobnost s jedním ani druhým, protože až na několik spektakulárních scén (velmi dobrý je např. útok amerických Corsairů) se drží spíše při zemi a buduje atmosféru a vztahy. Zajímavým způsobem se mu také daří propojit “Vlajky” s “Dopisy” tím, že v obou filmech je několik navlas stejných záběrů. Vizuály, technické kategorie, asijská jinakost a vůbec herecké výkony tedy film rozhodně nepodráží. Problém je spíše v tom, že nezkušená Jamašitová stále dokola opakuje ty samé myšlenky a motivy, což ne později než po hodině a půl začne trochu nudit a vyvolávat pocit, že film musí běžet zpomaleně. Příběh je rytmizován Kuribajašiho vzpomínkami, ale těm patří úplně stejná výtka, protože opakují stále to samé (“Amerika je hrdá, ale je to krásná země”) a přilévají zbytečnou nostalgii a sentiment. Člověk se až někdy cítí trapně, protože se samozřejmě nechce pošklebovat, ale nějak své rozpačité emoce odventilovat musí.

Jak řečeno výše, Eastwood neprohrál kvůli slabinám. Ostatní filmy v soutěži přece jen při bližším ohledání nebyly zcela bez kazů. Jen to prostě nevyšlo. Osobně mi to nevadí, protože Dopisy z Iwodžimy také nejsou nedokonalostí prosty. Je to prostě takový hezký válečný film, který nepobouří v dobrém ani špatném. Neurazí ani Japonce, ani Američany, natož diváky z jiného koutu světa, kteří otázky vlastenectví nevnímají zdaleka tak vyhroceně. Pěkné obrázky, starosvětská režie, která je občas pančovaná moderní dynamikou, nějaké to poselství, toť vše. Jedna projekce je plně postačující. Šest hvězdiček z deseti taky.