Nebudeme si nic nalhávat. Během vánočních svátků jste se nejspíš skoro všichni podívali na Sám doma a kdo ne, tak jen proto, že to nestihl a do konce roku to určitě dožene. A ačkoliv je tahle klasika spojována především s Macaulayem Culkinem a režisérem Chrisem Columbusem, neméně důležité a možná i důležitější jméno je John Hughes. Scenárista Sám doma u nás nikdy nebyl tak slavný jako v Americe, kde na jeho filmech vyrostla celá jedna generace a díky klasikám jako Volný den Ferrise Buellera, Kráska v růžovém nebo Snídaňový klub se do jisté míry stal jejím mluvčím. Letadla, vlaky a automobily jsou Hughesovým výletem k příběhům, které se točí okolo dospělejších hrdinů a dospělejším divákům jsou i určené. A fungují neméně dobře i po letech. 

Na první pohled tahle komedie může působit poměrně jednoduše a obyčejně. Neal Page, jenž pracuje v reklamce, se pokouší dostat na den díkůvzdání do Chicaga ke své rodině, ovšem chytit taxík v New Yorku je prakticky nemožné, letadlo musí kvůli sněhové bouři přistát jinde a cestovat tak musí i … ale vy si to z toho názvu odvodíte sami. Největší noční můrou však nebudou zaplivané hotely, auta bez střechy, porouchané vlaky nebo ukradená peněženka, ale sto padesát kilo usměvavého pozitivismu jménem Del Griffith. Chlapík, který se specializuje na historky bez pointy, dobromyslnou snahu pomáhat tam, kde o to nikdo nestojí a šíření optimismu. Někdo, koho byste chtěli po pár hodinách zabít. A ten někdo cestuje s Nealem. 

Hughesova klasika může zprvu působit jako další zástupce subžánru „cestujeme s blbcem na krku“ a do jisté míry tomu tak je. Jenže Hughes vždycky uměl napsat vrstevnaté postavy a tady to není výjimka. Ačkoliv se tak první půlhodinu může zdát, že půjde o klasický střet charakterů a snahu suchoprda Neala nějak vyjít s živelným, avšak trošku prostým Delem, čím víc času spolu ti dva tráví a čím déle na jejich cestovní utrpení koukáte, tím víc začíná nenápadně vystrkovat růžky drama a seriózní témata. Samozřejmě to neznamená, že se film promění ve filozofickou road movie, na to je tu až příliš třeskutě vtipných scén, ať už jde o obyčejný pokus vyspat se vedle chrápajícího obra, nebo extrémně vyhrocená scéna na dálnici, kdy hrdinové netuší, že jedou ve špatném pruhu. A i když budete ze začátku nespíš chápat Neala a fandit mu, s přibývajícími minutami podobně jako on zjistíte, že otrava Del je vlastně docela zajímavý a férový chlapík a někdy půl hodiny před koncem budete doufat, že příběh dopadne dobře ne pro toho prvního, ale hlavně pro toho druhého, protože vám vleze pod kůži. 

Hughes přesně ví, co dělá a jak má se svými hrdiny pracovat. Stejně tak Martin a Candy předvádějí jedny z nejlepších výkonů své kariéry. Ani jeden se nikdy nestane karikaturou, když už je Neal naštvaný, tak jaksi uvěřitelně. A když má být Del otravný, tak se to také jen výjimečně přežene do extrémů. A právě poznávání jejich lidských stránek a slabostí a budování vzájemné důvěry, respektu a úcty jsou na téhle road movie komedii to nejzajímavější. A Hughes si navíc diváky nádherným způsobem na konci povodí tak, že u happy endu budete mít pocit, že si ho ti hrdinové zasloužili a že si s nimi tu cestu dáte někdy ještě jednou. Protože i když to vypadá, že se u ní jen a pouze zasmějete, na konci vás emocionálně možná rozloží víc, než byste byli ochotni přiznat. Hughes tohle uměl jako málokterý z hollywoodských scenáristů. Je dobré si to čas od času připomenout.