Jakékoliv pojednání o historii stand-up comedy se vám dostane do ruky, na 99% v něm narazíte na jméno Lennyho Bruce. Byl totiž vtipný. A taky umíněný. A svoji tvrdohlavost dával najevo v době, kdy se ještě nesmělo na veřejnosti vtipkovat o každé sexuální praktice. Lenny Bruce posouval bariéry v druhé půlce 50. a první půli 60. let minulého století. Květinové děti se teprve probouzely k životu, takže pouštění si pusy na špacír ještě znamenalo boj proti přetvářce a proti pokryteckému strážení mravnosti. Ne každému se to zamlouvalo, jak pochopíte z téhle živelné biografie.

Chce-li někdo příklad mistrovské režie, u filmů Boba Fosseho se zpravidla trefí. Může se zdát, že tenhle oscarový filmař (oceněn za Kabaret) vyplňoval omleté škatulky, třeba zpovídal umírajícího choreografa (viz nezapomenutelný All That Jazz) nebo představoval komplikovanou osobnost v životopise, který tradičně sleduje vzlet a pád slavného jména – jenže z Fosseho podání prýští tolik energie a samozřejmé filmařské vášně, až se dostavuje pocit „něčeho neviděného“ a dokonce „neodbytně spontánního“. Fosse dokáže v mžiku vyvolat atmosféru kaváren a barů, v nichž Lenny nahazuje svoje humorné udičky, živá kamera skrze detaily na cigaretový dým a rozesmáté divačky zasazuje Dustina Hoffmana do autentického prostředí, nasyceného napětím, zábavou nebo senzacechtivou zvědavostí, co tenhle showman zase provede.

Životopisecký koncept Lennyho překvapí svou osobitostí – a tím, jak Fosse snadno vytahuje jeho silné stránky. Na vzpomínky, které v rámci rozhovorů trousí Lennyho blízcí, a na fragmenty z jeho výstupů, se nabalují životopisná fakta. Dozvíme se subjektivní informaci nebo dojem, k ní se přidá pár okamžiků z pódia, a pak už věcný výsek z Lennyho kariéry, přičemž jedno může druhé zesilovat, podtrhnout, prohloubit nebo naopak zapůsobit jako trefný kontrapunkt. Každopádně tahle koláž, opírající se o scénář (a původní divadelní hru) Juliana Barryho, žene film bez ustání dopředu a velmi snadno těží z látky emoce.

Je zarážející, že pětatřicet let starý film dokáže být rychlejší, nápaditější a po všech stránkách víc strhující, než dnešní vychtěné oscarovky typu Ray a Walk the Line, jež se přitom věcným obsahem nějak zásadně neliší. Za nimi holt nestál Fosse, se svým citem pro detaily a s přesnou intuicí, co ta která scéna potřebuje – nejlíp ho poznáte v momentě, kdy frenetická jízda životem zvolní a Lenny začne padat na hubu. Mnohaminutový zoufalý monolog, zabíraný bez jediného střihu ze sedačky v zadní řadě, během kterého Lenny kníká a diváci neví, jestli se smát, nebo na něj házet skleničky, je naprosto výstižným svědectvím, že někteří filmaři prostě umí z široké palety formálních postupů vždycky vybrat to nejlepší možné řešení. A jiní ne.

Zkrátka. Pokud byste letos měli vidět pouze jeden životopis, nepochybně by to měl být právě Lenny.