Říká se, že není nic horšího než špatná romantická komedie. Každý pisálek o filmu vám tohle tvrzení rád zreviduje v tom smyslu, že není většího neštěstí než ztrácet znaky za průměrnou romantickou komedii. Nemůžete se po ní svézt, nemůžete ji chválit, nemůžete ji zasklít. Failure to Launch tuhle starou pravdu dokládá nejhorším možným způsobem – jiskrné momenty, které by nezostudily ani vrcholky žánru, se v něm totiž střídají s pasážemi tak sterilními, až se vkrádá podezření, že si produkce na liché dny najímala oborové mistry, zatímco v ty sudé spolehla na uklízečky a jejich amatérské nadšení pro filmové médium.

Samozřejmě nebudu zapírat své předsudky. Ohromný komerční ohlas a statut nejvýdělečnější romantiky zhruba od narození Jana Ámose Komenského se totiž dlouhé týdny vyvažuje zoufalstvím zámořských recenzentů i láteřením lokálních kolegů. Teď po návratu z kina mám pochopení i pro ty nejradikálnější odsudky – Lemra líná totiž rozšiřuje tým námětově exkluzivních kousků, které zprvu našly cestu k osvěžení žánrového schematismu, nakonec ale zabloudily. Proč se spásnost trasy ukázala jako zdánlivá si lze snadno vyložit na příkladech podobně koncipovaných hitů Hitch a Jak ztratit kluka v 10 dnech. Lemra po jejich vzoru vnáší mezi konvence originální, „umělou“ příměs, jíž je pro dnešek sličná dáma Paula, která zvládne vystěhovat z baráku každého maminčina mazánka. Omotá si jej kolem prstu, zvedne mu jeho náčiní i sebevědomí, a zatímco se on pakuje z domu, ona vyinkasuje prašule od rodičů-najimatelů.

Pomiňme, že premisa s podporou sebevědomí je v případě svalnatého hezouna Matthewa McConaugheyho výstřednější než představa Stevena Seagala moderujícího Kouzelnou školku. Žánru mnohem spíě nesluší směšování romantických dialogů s citovou manipulací a vědomou unfair hrou, která mně osobně brání vcítit se do milostných avantýr třebas i ve Svatbách mého nejlepšího přítele či v Jak ztratit kluka v 10 dnech. Hitchovi se originální nápad a umělé nakládání se vztahy podařilo organicky zakomponovat do příběhu (tím, že Hitch to pořád myslel upřímně), ale Lemra líná nás nepokrytě láká na ženskou postavu, která se, Paula promine, ve své podstatě zkrátka chová jako mrcha, jíž by ani klaďák McConaugheyho typu nemohl odpustit.

Jak velká škoda to je, lze vyvodit z feelingu těch „upřímnějších“ dialogů; pocitový soulad, ta věčně vyžadovaná chemie mezi dvojicí hereckých kormidelníků totiž vážně míněné dialogy obestírá tak silně, že mě konečné rozuzlení i přes všechny okolní patálie nakonec dojalo. Alespoň na chvíli. Byl to jen okamžik, než se jiskření mezi Matthewem a Sarah Jessicou začalo znovu rozmělňovat úsměvnými historkami ze života nezadaného pohledného mládence, který v životě zatím nechce víc než zábavu, vzrušení a holku na pár nocí. Právě proto se hlavní linie pravidelně prokládá „dobrodružnými“ výlety na kole, horolezectvím, jachtingem, basketbalem, sledováním baseballu a paintballem. Scénky ve stylu „Chlapi sobě“ přitom většinou nemají v ději kdovíjaké opodstatnění (s čestnou výjimkou pěkně natočené a s příběhem provázané exkurze na paintball) a režisér Tom Dey v nich navíc trvale ventiluje své nejisté hledačství humoru. Ostatně, scéna s krmením veverky ne-veverky díky tomu usedá do dějinného archivu hned vedle psího ataku Stillerových varlat v Něco na té Mary je a obou dílů Deuce Bigalowa. Však mi rozumíte. :-)

Ovšem jak už jsem naznačil, trapnost vyvažují občasné komediální trefy, rozpačité ticho stíhá upřímný smích z vypečeného bonmotu či gagu. V Líné lemře se tak věčně střetávají protikladné póly na kvalitativní ose. O humor jsme už zavadili, o romantiku taktéž a evidentní klady hereckého obsazení u obou reprezentovaných pohlaví vyvažuje můj vztek na škodlivé zaškatulkování McConaugheyho. Tenhle chlapík má zosobňovat motherfuckery, co ustřelují kulovnicí hlavy, ráchají se v galonech krve a do toho trousí perly typu „hasta la vista, blbečku.“ A ne se promenádovat v hollywoodských průměrnostech, které možná mají komerční úspěch, ale přesto nevykročí ze škatulky „usínacího filmu“ pro vaši drahou polovičku. Ostatně Lemra líná by té mojí těsně před spaním dokonale vyhovovala – svižný vyprávěcí styl, místy fórek, žádné velké nároky na pozornost, a když u toho člověk zabere ještě před titulky, zas tolik paseky se neurodí.

Proto lze za opravdu jediné nepopiratelné pozitivum považovat český překlad. Lemra líná přitáhne pozornost. Navíc má nápad, nadhled i říz a ještě k tomu stíhá korespondovat s významem originálního názvu. Více takových odvážných a ne úplně hloupých řešení.