Země je prolezlá hnusem, korupcí a je třeba s ní zatřást jako se špinavým tenisákem, aby prokoukla. Alespoň si to myslí bůh, kterého sice ve filmu neuvidíme (alespoň nemusí soupeřit o post nejvíc cool nadčlověka s Liamem Neesonem ze Souboje Titánů), nicméně jeho vztek je evidentní. Apokalypsa je na dohled, ale jako obvykle je tu malá překážka, momentálně zevlující v břiše servírky ze zapadlého pouštního bistra jménem Paradise Falls (eh). Ona sama neví, jak se vlastně do jiného stavu dostala, tak trochu pokukuje po staračovi, co je zároveň synem majitele (naprosto prkenný Lucas Black, o kterém jsem si myslel, že po třetím Rychle a zběsile dostane roli tak maximálně v ochotnických estrádách). Za chvíli bude mít úplně jiné starosti, protože na tenhle podnik, obsazený řadou loserů, jejichž DNA nebude lidstvo postrádat, míří partička naštvaných andělů. Jejich cílem je sejmout nenarozené dítě, aby se mohlo... no vlastně nikdo neví, co by se mohlo. Neví to ani scenárista a režisér Scott Stewart, původním povoláním pomocná síla ve vizuálních efektech a jeho komplic Peter Schink, střihač takových hitů jako Barb Wire a Top Dog. Zkrátka partička do nepohody.

Je s podivem, že Stewart je (podle fotek) dospělý muž, trochu připomínající židovského překupníka šperků, a nikoliv dvanáctiletý hráč videoher. Způsob, kterým se na plátně odehrávají jednotlivé scény by totiž spíš naznačoval, že koukáte na amatfilm sjetých hráčů Diabla. Zpětně nechápu, jak tohle mohlo přejít přes zodpovědné producenty. Možná čekali, že jim Stewart za pár peněz vyrobí dechberoucí triky, možná to chtěli prodat přes Paula Bettanyho. Možná tajně doufali, že andělé s kulomety a vzduchem rotující důchodci nás omámí natolik, že nebudeme řešit co, kdo a hlavně proč.

Samozřejmě se mýlili, protože zkraje bezpečně identifikujete nejen dějové a dialogové vakuum, ale především vykrádačky slavných pecek. Bettany přistane na planetě stylem, který upomíná na Terminátora, což je ostatně naznačeno v zápletce, která chce zabíjet nenarozené a později i narozené dítě. Celá věc se má tak, že jeden z andělů není padlý (originální). Přesněji řečeno na hlavu padlý, a rozhodne se božské misi vzepřít. Což znamená, že ukradne spoustu zbraní, vypraví se do toho zatraceného bistra, kde potká mj. Dennise Quaida (pan domácí), Tyrese Gibsona (pseudoraper s devítkou) a šťastnou dívku v očekávání. Celý film dává smysl asi deset minut, přičemž je šance, že z kina utečete ještě předtím. Ve chvíli, kdy si rozzubená důchodkyně objedná krvavý steak, načež prohlásí, že "dítě té kurvičky už brzo chcípne" (a vyskočí saltem na strop a předvádí osvědčenou pavoučí chůzi z Vymítače ďábla), uslyšíte obrovskou ránu - to veškerá logika odfrčela nadzvukovou rychlostí nejbližším oknem.

Bettany to sice přijde zachránit a tváří se jaksepatří drsně, ale ani všechno olovo světa už tenhle film nespasí, zvlášť když přijedou stovky posedlých lidí, co mluví hlubokými hlasy a koušou všechno v dosahu do krku. To začne hrát rocková hudba, střihač se zblázní a všichni střílí obouruč z kulometů, jak zasažení elektrickým proudem. Pokud jste si doposud mysleli, že u hlasité akční scény nelze usnout, tohle vás vyvede z omylu. Vizuální balast je tak otupující, že se budete modlit, aby to už proboha skončilo. Proboha budete vůbec říkat často, což naznačuje, že je Legie ve skutečnosti zručně skrývaná agitka. Po jejím zhlédnutí budete věřit, že bůh existuje a nemá nás rád. Jinak by nedopustil vznik takových filmů. A už vůbec by je nepouštěl do kin! Vrcholem všeho je andělský duel na konci, který do vodopádu otázek přimíchává další a další záhady.

Nemá smysl se ptát na to, proč andělé devadesát minut někde zevlují, když by jeden z nich srovnal to bistro se zemí, proč musíme koukat na po lopatě servírované, ultrastupidní monology postav a proč jich nejvíc fasuje Lucas Black. Spíš by mě zajímalo, jaké známky tenhle film fasoval na testovacích projekcích. Za styl a techniku to musely být samé nuly, za obsah bych tipoval spíš mínusové hodnoty. Jedna z nehlubších Bettanyho hlášek to celé hezky shrnuje: "Tys mu dal, co chtěl, já mu dal, co potřeboval." Já jen dodám, že tenhle brak jsme ani nechtěli, ani nepotřebovali. Na guilty pleasure je to moc krotké (driblující babička a cirkusový zmrzlinář vás nevytrhnou, to si radši pořiďte něco od Tromy), na vážně brané béčko příliš zoufalé. Obejděte obloukem a raději se při tom pokřižujte. Jeden nikdy neví.