Když na MovieZone padne jméno Nicolas Cage, většinou je to ve spojení se Skálou, Con Air nebo Tváří v tváří. Těsně před „svatou akční trilogií“ ale vznikl ještě jeden film, který definoval kariéru nevyzpytatelné hollywoodské legendy.

Přesně tak, do V.I.M.ka se konečně hrne Leaving Las Vegas, jeden z nejdrtivějších celovečeráků devadesátých let. Příběh alkoholika Bena, který se po ztrátě rodiny a práce vydává upít k smrti do Las Vegas, je adaptací románu od Johna O’Briena, jenž měl sám velké problémy s alkoholem. Jak velké? Pár týdnů poté, co svou prvotinu prodal Hollywoodu, se O’Brien zastřelil. Nikoho tak nemohlo překvapit, že podle jeho knihy vznikla ultimátní chlastací odysea, u níž člověka od začátku do konce mrazí za krkem.

Ne, nepřeháním. Schválně si vzpomeňte na libovolného filmového alkoholika… a vězte, že se na Bena v podání Nicolase Cage vůbec nechytá. Cage stvořil nejpůsobivějšího sebedestruktivního depkaře, jaký se kdy objevil na stříbrném plátně, a to kombinací excesivního fyzického projevu se správnou poctí humoru a lidskosti. Přechody mezi zábavným magorem a zdrceným zoufalcem jsou v jeho podání fascinujícím hereckým koncertem, jemuž zvládá sekundovat jen Elizabeth Shue jako prostitutka Sera. Ta se do Bena bezhlavě zamiluje a jejich intenzivní a nebezpečná romance je dalším důvodem, proč Leaving Las Vegas do smrti nedostanete z hlavy.

Režisér a scenárista Mike Figgis tu zkrátka trefil všechno, co trefit potřeboval. Našel silnou předlohu, obsadil maximálně obětavé herce (Cage na roli samozřejmě trénoval alkoholovým maratonem, u kterého se nechal natáčet a potom zkoumal své chování) a v neposlední řadě vsadil na 16 mm film. Levná produkce, při níž se běhalo po Las Vegas načerno a často se bral první záběr (jinak by všechny mohla zatknout policie), tak dostala artový, skoro až dokumentární feeling, který jen umocnil realističnost celého příběhu.

Leaving Las Vegas tedy vážně není oddechovkou, jíž si dáte v pátek večer a v sobotu už nevíte, co jste vlastně viděli. Jediný film, za který Nicolas Cage dostal Oscara, ve vás zanechá hluboké šrámy a donutí vás hodně přemýšlet o depresích, těžkém alkoholismu a dalších milých věcech, kterým se hollywoodský mainstream většinou vyhýbá. Nechci vám úplně radit, jak byste se na tuhle klasiku měli dívat, ale… asi bych si u ní nic neotvíral!