Severní smyčka Nürburgringu a okruh de la Sarthe, na kterém se každoročně pořádá slavná čtyřiadvacetihodinovka. To jsou Mekky automobilových fanoušků z celého světa. Zelenému peklu vytrvale zvyšují popularitu tamní klání automobilek o to, kdo zajede Smyčku rychleji, případně jeho automatická účast v každé lepší závodní videohře. Le Mans si i mezi pasivními fanoušky automobilového sportu udržuje výsadní pozici i díky dvaačtyřicet let starému filmu se Stevem McQueenem v hlavní roli. A víte co? Pořád jde o nejlepší filmovou esenci závodění vůbec. McQueen byl sám velkým závodníkem a fanouškem do motorek a aut. Ve dvanáctihodinovce na Sebringu, americké obdobě Le Mans, skončil druhý, a to hlavně proto, že Mario Andretti jel na krev. Nechtěl, aby ho trumfla nějaká zhýčkaná filmová hvězda. McQueen se chtěl zúčastnit i Le Mans, ale hlavouni ze studia mu to nedovolili. Právě pod rouškou natáčení se ale jeho Porsche stejně Le Mans zúčastnilo. Oficiálně ho řídili Herbert Linge a Jonathan Williams, ale proslýchá se, že McQueen si stejně pár koleček odjel.

McQueenova vášeň formuje celý film, ve kterém nehraje žádná hudba a prvních čtyřicet minut žádná z postav nepromluví. Slyšíme jen klasický závodní cvrkot komentátorů a pořadatelů, krájený tím nejlepším hudebním nástrojem vůbec. Dvanáctiválce od Ferrari a Porsche John Williams v orchestru nemá. A možná je to škoda, protože tenhle audio orgasmus, umocněný na druhou dopplerovým efektem, se jen tak neomrzí. McQueen si na natáčení sezval ty nejlepší řidiče, sehnal oba dnes už kultovní vozy - Porsche 917 a Ferrari 512LM, a neváhal přestavět několik Fordů GT na kamerové vozy, aby mohl natáčet závodní scény v plné rychlosti. Režisér Velkého útěku nakonec z filmu vycouval, když mu McQueen kecal úplně do všeho, takže v titulcích je uveden televizák Lee Katzin. Všichni ale vědí, že tohle velkolepé automobilové divadlo si McQueen zrežíroval od startovního výstřelu po šachovnicový praporek sám. Vznikl tak film nefilm. Víc pocta Le Mans než závodnické drama, víc portrét závodnických legend než závodníků. Nemyslete si ale, že Delayneho příběh nemá svoji hloubku. Minimalistické pojetí celého snímku nijak McQueenovi nebrání, aby v patnácti větách (za celý film) zvládnul divákovi komunikovat víc duševních pohnutek než Eddie Murphy stihne za celou svojí kariéru. Činy jsou hlasitější než slova a v tomhle filmu to platí stonásob.

Tuhle Tour de Force čas nakonec proměnil ve filmové zlato. McQueen sice přetáhnul rozpočet, musel na place řešit vzpouru celého štábu, který odmítal vydržet brutální tempo, ale snímek zůstává nadčasovým důkazem neředěné závodnické vášně. Bez nánosu filmových klišé a zbytečných dialogů, bez hollywoodské omáčky pro laiky a vyumělkovaného tahu na bránu. Tady sedíte závodníkům přímo za krkem a z první ruky vnímáte přátelství i rivalitu, napětí i vášeň, adrenalin i strach. Pokud to z těch postav nevykoukáte v němých a přesto všeříkajících záběrech, vraťte se ke Speed Racerovi. Nám ostatním bude válečný řev McQueenova Porsche 917 znít už navěky jako rajská hudba.