Novinka Akiho Kaurismäkiho Le Havre se konečně po projekcích na festivalech dostala na plátna běžných kin. Pro věrné diváky tohoto osobitého finského režiséra jde o návrat do povědomého prostředí, jenž čerpá z motivů jeho dřívějších snímků. Ti, kteří ho neznají, však nemusejí zoufat, předešlá znalost Kaurismäkiho tvorby totiž není vůbec podstatná – snad jen pomůže rychleji splynout se stylem filmu.

Nejdůležitější vlastností filmu je pocit určité opravdovosti a upřímnosti.Kaurismäki koncipuje Le Havre jako film, který se dotýká problémů současné Evropy (hlavně v otázce ilegální imigrace), přesto si skrze svou uhrančivou poetikou zachovává od špinavosti všedního dne odstup. Příběh starého čističe bot, který selhává jak ve finančním zaopatření své družky, tak i v její podpoře při boji se zhoubným nádorem, by mohl být klasickým sociálně-kritickým filmem o ubohosti všedních životů nejchudší vrstvy. Kaurismäki však do depresivní melancholie nechává proniknout magickou, až naivní poetiku ryzích citů a s lehkou nadsázkou a s odstupem glosuje chování postav. Do hry navíc přidává malého uprchlíka, který v kontejneru načerno cestoval do Londýna, než ho objevila přístavní policie v Le Havre. Čistič bot mu poskytne azyl a začne plánovat jeho tajný přesun do Anglie. Tragický tón života starce, který zůstal sám se ženou upoutanou na nemocniční lůžko, je tak vyvážen jeho starostlivým opatrovnictvím dítěte, které nikdy neměl možnost mít.
 
Právě skvěle umíchaný mix teskně depresivních tónů s kapkami naděje a optimismu (seč o sobě režisér často mluví jako o pesimistovi) umocňuje působivost Le Havre. Vysoce lidský příběh je navíc zabudován do retro hávu poetiky francouzských filmů minulého století. Lze tedy zapomenout na drsný realismus současné kinematografie. Film naopak žene diváka do stylizovaného světa umělého herectví, pomalého střihu, až pastelových barev a značného oddramatizování. Skrze symbiózu těchto prvků však prosvítá nejdůležitější vlastnost filmu - pocit určité opravdovosti a upřímnosti.

Le Havre skrze svého nadsazeného a skoro až pohádkového ducha nabízí především únik před tíživou naléhavostí reality. Nelze na to příliš nic namítat, protože se nás nesnaží obalamutit růžovými brýlemi, ale naopak svou umělost otevřeně přiznává. Kaurismäkiho talent však tkví v tom, že i navzdory nereálnosti svého snímku dokáže o skutečném světě vypovědět tak moc.