„Je snadné splést si to, co je, s tím, co by mělo být, zvlášť když to, co je, hraje ve váš prospěch,“ uzemní Tyrion v epizodě Hry o trůny nazvané The Dance of Dragons jednoho místního šlechtice. Je to citát, který by měli mít na paměti všichni, kdo mluví o tom, co je „přirozené“, neboť všechny společenské řády nejsou ve výsledku nic než sociální konstrukt. A právě s tímto konceptem pracuje novinka režisérky They Sharrock, Dámy mají přednost. (A ne, nevzpomněl jsem si na tento Tyrionův výrok jen proto, že se ve snímku v jedné z menších rolích objeví i Charles Dance neboli Tyrionův otec Tywin Lannister.) 

Snímek nám představí protagonistu, Damiana s tváří Sachy Barona Cohena, otevřeně, když ho vypravěč popíše takto: Damian měl „moc, peníze a ženy. Protože to byl zmrd.“ Film si tedy nedělá nejmenší iluze o muži, kterého se bude snažit napravit. Ale až na výjimky ho nevystavuje brutálnímu ponížení, které by na sebe pravděpodobně uvalil sám Cohen, kdyby se jednalo o jeho vlastní projekt. Zde se však nejde přes čáru, jak jsme zvyklí u Sachových vlastních počinů. Cohen si kredit za scénář nepřipsal a snímek samotný je remakem francouzské komedie I Am Not an Easy Man z roku 2018 - a je třeba konstatovat, že působí o deset let zpožděný. 

Reklamní firmě, v níž Damian pracuje jako CEO, hrozí, že ztratí důležitého klienta, protože všechny významné pozice kreativců v ní zastávají pouze muži. Nabízí se jednoduché řešení – povýšit ženu. Kteroukoliv z řadových pracovnic, na kvalitě nezáleží. Žena jako žena. Paradoxně ti, kdo by nejvíce brojili vůči kvótám pro ženy na vysokých pozicích, jsou ti, kdo budou v momentě potřeby vnímat ženy jako zaměnitelný monolit, z něhož lze třeba čerpat na zaplnění statistických pozic. 

Toto povýšení padne na Alex (Rosamund Pike). Její radost se ale brzy promění v rozčarování a následně vztek, když zjistí, že se Damian na její prezentaci ani neobtěžoval podívat. Když je pak během jednání překřičena i oslyšena a je nucena čelit v podstatě všem výpadům a klišé, které může misogynní skupinka mužů směrem ke kolegyni vrhnout (snad jen kromě termínu „kolegyňka“), rozhodne se z firmy odejít. Chvíli nato se Damien uhodí do hlavy a… probudí se v „matriarchátu“. 

Najednou už to nejsou ženy, kdo musí snášet objektifikaci. Na billboardech se povalují polonazí svalnatci s burgerem mezi nohama, muži absolvují zkrášlovací kúry, zatímco ženy vládnou správním radám. A katolická církev vzývá Bohyni prostřednictví papežky. Cesta k povýšení stále vede přes postel, jen v ní nyní čekají mocné ženy. Svou matku a sestru Damian nenachází v kuchyni, ale na gauči. Na třídních schůzky chodí otcové, protože matky jsou příliš zaneprázdněné řízením firem. 

Tato inverze slouží jako jediný spolehlivý generátor humoru ve filmu. A ten se jí nemůže nabažit. A tak se setkáváme s románem Paní prstenů: Návrat královny, nebo se značkou spodního prádla Victor’s Secret. Mužští aktivisté pak skandují s hesly „Moje sperma, moje volba!“ Když se Rosamund Pike, v matriarchátu zastávající pozici, na kterou byl zvyklý Damian, podiví, proč existuje fráze „mít koule“ k popisu něčeho smělého, když jde přece o tak citlivou a zranitelnou část mužské anatomie, nemohl jsem si nevzpomenout na oblíbený slang MovieZone. Jakkoliv se tyto významové rošády neomrzí tak docela, je to přece jen trik vycházející z jednoho nápadu, který nelze po čase pokládat za kdovíjak sofistikovaný.

Zásadním problémem a iluzí snímku je to, že to, co prezentuje, není skutečný matriarchát. Navzdory tomu, že tak tento společenský systém opakovaně nazývá. Matriarchát by, dovolím si tvrdit, vypadal jinak než jen jako převrácený patriarchát. Matriarchát v Barbie se mi jeví daleko přesvědčivější, muži jako přehlížené jednotky, popřípadě otroci. Dovolím si pochybovat, že by se ženy chtěly dívat na odhalená mužská těla ve stejné míře jako to platí nyní, ostatně, ženy hojně preferují pohled na jiné ženy. Jen s obtížemi věřím tomu, že by byl matriarchát tak posedlý produktivitou jako patriarchát. 

Samozřejmě, jedná se o satiru, nikoliv hlubokomyslné budování fikčního světa. Ale cosi mě irituje na skutečnosti, že i zde slouží matriarchát patriarchátu. Slouží mu totiž jako zrcadlo, aby mohl pozorovat, jak absurdní některé standardy, zavedené pořádky a tradice jsou. Zároveň se nedotýká věcí, které by pravděpodobně v matriarchátu byly zrcadlově obrácené, protože výrazně benefitují jedno pohlaví, jako fakt, že jsou dnes léky nebo bezpečností opatření testovány primárně podle mužských potřeb.

Film slouží primárně jako traktát očividného a snůška tezí. Podobně jako se během krátkého pobytu v patriarchátu protagonista dopustí téměř každého myslitelného přečinu (což je ve firemní kultuře vlivné londýnské firmy v roce 2026 mírně nepravděpodobné), aby ilustroval všechna klišé špatného zacházení v pracovním prostředí, podobně tezovitý je i pobyt v matriarchátu. Dámy mají přednost je film existující čistě k ilustraci výchozí premisy. S níž se ani v nejmenším nepřu, jen bych v roce 2026 očekával více podvratnosti. 

Pod scénářem filmu jsou podepsáni hned tři autoři. Jedna ze scenáristek je i Katie Silberman, která napsala velmi solidní Booksmart jako i další snímek Olivie Wilde Don't Worry Darling. Zde však postavy trpí syndromem třikrát řečeného a často pronášejí to nejočividnější a nejstereotypnější. 

Dámy mají přednost připomíná satirickou verzi romantické komedie Po čem ženy touží, i tam musí antihrdina prohlédnout díky zásahu shůry. Zároveň ale nezobrazuje nic tak urážlivého jako zmíněný romcom, v němž se hlavní ženská postava vzdá vší racionality a oddá se muži, který ji týdny klamal a znásilňoval její myšlenky. Protože se poučil. 

Přehrajte si trailer Rosamund Pike je v roli dominantní kariéristky nepřekvapivě solidní. Richard E. Grant, sloužící zde jako jakýsi průvodce novým, ženami ovládaným světem, vyhlíží jako kombinace holubí bezdomovkyně ze Sám doma 2 a Radagasta v adaptacích Hobita. 

Dámy mají přednost není nevtipný film, jen mu chybí subtilnost. Představuje matriarchát, který slouží čemu? Mužům, aby lépe viděli patriarchát. Jako satira to může být účinné, ale zároveň tato servilnost směrem k mužskému pohledu působí nepatřičně. Není to tedy ani v nejmenším snímek emancipační, protože ženy uvrhává do stejně nevděčného systému, jen zrcadlově obrácenému.